27 Cdo 277/2020 – Nejvyšší soud

27 Cdo 277/2020-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce GESTOR - ochranného svazu autorského z. s., se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 67774440, proti žalované AAA, s. r. o., se sídlem v Brně, Jílová 108/2, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 46902058, zastoupené Mgr. Petrem Práškem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sámova 410/28, PSČ 101 00, o zaplacení 189.025 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 77/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019, č. j. 4 Co 21/2019-108, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019, č. j. 4 Co 21/2019-108, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, č. j. 23 C 77/2018-78, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 7. 8. 2018 se žalobce jako kolektivní správce majetkových autorských práv autorů výtvarných děl domáhá zaplacení 189.025 Kč s příslušenstvím představujících odměnu za opětný prodej originálů malířských děl Melancholie a Námořník z lodi Viktoria malíře Otakara Mrkvičky (dále jen „obrazy“), který žalovaná jako osoba soustavně obchodující s uměleckými díly zprostředkovala za kupní ceny 2.100.000 Kč a 3.300.000 Kč. [2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 23 C 77/2018-78, uložil žalované zaplatit žalobci 189.025 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce je kolektivním správcem majetkových autorských práv autorů výtvarných děl, včetně práva na odměnu za opětný prodej originálů těchto děl, a žalovaná je obchodní společností zabývající se nákupem, prodejem a zprostředkováním prodeje uměleckých děl. 2) Žalovaná dne 5. 6. 2018 zprostředkovala prodej originálu obrazu Melancholie za 2.100.00 Kč a originálu obrazu Námořník z lodi Viktoria za 3.300.000 Kč. Prodávající byla J. O. 3) Na základě usnesení Státního notářství II v Praze 1 ze dne 2. 7. 1958, č. j. 16 D 862/57-26, a ze dne 31. 7. 1958, č. j. 16 D 862/57-28, byla jedinou dědičkou po zesnulém Otakaru Mrkvičkovi jeho manželka Z. M. 4) „Vlastnické právo k obrazům na O. O. nepřešlo děděním“. 5) Podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 99 D 466/2006, originály obrazů nebyly „součástí pozůstalosti“ po O. O., synovci Otakara Mrkvičky, „v době schvalování dědické dohody a navíc J. O. ani nebyla jedinou dědičkou po zesnulém O. O.“. 6) Obrazy byly v minulosti již nejméně jednou předmětem převodu (ať již úplatného či bezúplatného). 7) Žalovaná ani přes výzvu žalobce neuhradila odměnu za opětný prodej originálů obrazů. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), povinna zaplatit žalobci odměnu podle přílohy č. 1 k autorskému zákonu, neboť splňuje definici obchodníka uvedenou v tomto ustanovení, zprostředkovala prodej originálů obrazů za cenu vyšší než 1.500 EUR (s ohledem na kurz vyhlášený Českou národní bankou ke dni prodeje), přičemž na věc ani nelze uplatnit výjimku dle § 24 odst. 4 autorského zákona, a originály obrazů již byly v minulosti předmětem převodu (nikoli toliko přechodu) vlastnického práva. [5] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že usnesením ze dne 20. 5. 1958, č. j. 16 D 862/57-22, Státní notářství pro Prahu 5 potvrdilo, že dědictví po Otakaru Mrkvičkovi nabyli jako dědicové ze zákona a na základě dohody o rozdělení dědictví dědí: 1) autorská práva zůstavitele v hodnotě 8.000 Kč pozůstalá manželka Z. M. a 2) ostatní majetek v hodnotě 1.495,30 Kč pozůstalá matka A. M. a pozůstalí sourozenci Z. M., L. M. a O. M. rovným dílem. [7] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „obrana žalované tkvící v tvrzení, že prodej předmětných výtvarných děl autora Otakara Mrkvičky nebyl opětovným převodem, když prodávající J. O. tato umělecká díla nabyla dědictvím, byla zcela jednoznačně vyvrácena především obsahem spisu o projednání dědictví po zemřelém autorovi Otakaru Mrkvičkovi … Pokud skutečně O. O. předmětná díla nabyl do vlastnictví, jeví se jako jedině možný legální způsob nabytí dar či koupě, jež mohly být oním prvním převodem uměleckých děl. Není bez významu, že sama J. O., ač v dědictví po svém zemřelém manželovi uváděla i majetek zcela bez hodnoty, v tomto dědickém řízení nikdy netvrdila, že zemřelý manžel k okamžiku smrti vlastnil předmětné obrazy“. [8] Odvolací soud dále doplnil, že „za situace, kdy provedeným dokazováním byla jednoznačně vyvrácena obrana žalované, je již bez významu zabývat se podrobně otázkou důkazního břemene, ohledně tvrzení o opětném převodu uměleckých děl. Pro úplnost však odvolací soud uvádí, že se plně ztotožňuje s argumentací žalobce v podaném vyjádření k odvolání v tom směru, že ten, kdo se dovolává výluky ze zásady zakotvené v ust. § 24 autorského zákona, je ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. 9. 2001, o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla (dále též jen ‚směrnice 2001/84‘), povinen důvod výluky prokazovat“. [9] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodování dovolacího soudu doposud nevyřešených otázek hmotného a procesního práva, a to otázky „povahy znaků ‚opětného prodeje‘ dle ust. § 24 autorského zákona“ a otázky, „která strana je povinna unést důkazní břemeno ve vztahu k tomu, zda byly či nebyly naplněny znaky ‚opětného prodeje‘ “. [10] Dovolatelka uvádí, že odvolací soud právo na odměnu váže na „opětovný převod“ uměleckého díla, nikoliv na „opětovný prodej“. Pojem „opětovný prodej“ tak „de facto vyložil jako ‚první prodej‘ provedený osobou, která dílo získala na základě aktivního projevu vůle autora, což však neodpovídá platné právní úpravě“. Takový výklad dovolatelka považuje za chybný, neboť „při takovém prodeji prokazatelně z principu nemůže být naplněn znak ‚opětovnosti prodeje‘, jako úplatného převodu práva, výslovně právní úpravou vyžadovaný“. [11] Podle přesvědčení dovolatelky „odkazování na opětovný prodej díla následující po prvním převodu“ nelze chápat tak, „že by právo na odměnu vznikalo v souvislosti s prvním prodejem díla následujícím po prvním převodu, neboť pokud by toto byl záměr zákonodárce, jistě by byl alespoň v jednom z výše citovaných právních předpisů vyjádřen. Uvedený odkaz je tak dle přesvědčení dovolatelky potřeba vnímat jako potvrzení výkladu, že právo na odměnu autora se vztahuje výhradně k opakovaným úplatným převodům. Této domněnce přitom výslovně nahrává i skutečnost, že převody jiného, nežli komerčního charakteru jsou jak směrnicí, tak i autorským zákonem z práva na odměnu výslovně vyloučeny, když na odměnu nárok autorovi nevzniká, když dochází k darování jeho díla, nebo dokonce k prodeji jeho díla mezi fyzickými osobami bez přítomnosti profesionála v pozici zprostředkovatele“. [12] Dovolatelka má za to, že právo na odměnu je dáno výhradně ve vztahu k „opětovnému, tj. druhému a dalšímu, prodeji“, jehož existence „nebyla v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobcem prokázána, ba dokonce ani tvrzena, přesto bylo soudy prvního i druhého stupně rozhodnuto, že k opětovnému prodeji došlo“. [13] Dovolatelka poukazuje na to, že česká právní úprava je „prokazatelně transpozicí práva EU, konkrétně směrnice 2001/84, a text směrnice 2001/84 je tedy nezbytné zohlednit při výkladu textu ust. § 24 autorského zákona“. Podle dovolatelky „i právní úprava na úrovni EU váže právo autora na odměnu výhradně na ‚opětovný prodej‘ jeho díla, což je zjevné i z jiných jazykových verzí směrnice 2001/84, když například anglická verze používá výraz ‚resale‘ popsaný slovníkem Univerzity v Cambridge jako: the act of selling something again, tj. prodat věc opětovně či znovu, resp. německá verze užívá slovo Veräußerung, které rovněž jednoznačně odkazuje na úplatný převod práva“. [14] Dovolatelka dále namítá, že „si soudy učinily úsudek o průběhu skutkového děje výhradně na základě důkazy nepodložených tvrzení žalobce, přičemž postupovaly tak, že po dovolatelce aktivně vyžadovaly předložení důkazů, kterými je schopna tvrzení žalobce zpochybnit“. [15] Podle dovolatelky nebyly „v žádném případě naplněny podmínky pro to, aby soud rezignoval na povinnost žalobce prokázat, že ze strany dovolatelky došlo k ‚opětovnému prodeji‘ uměleckých děl, a naopak