27 Cdo 3841/2020 — Nejvyšší soud

27 Cdo 3841/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2021 Spisová značka:27 Cdo 3841/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3841.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nadace (o. z.) Právní osobnost (o. z.) Právnická osoba Přechodná (intertemporální) ustanovení Zápis do veřejného rejstříku [ Veřejný rejstřík (zápis & výmaz) (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 20a obč. zák. § 20b obč. zák. § 35 předpisu č. 227/1997Sb. § 3041 o. z. § 3049 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 3841/2020-226 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně Klub právní podpory, nadace v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Šárovo kolo 2/981, PSČ 153 00, identifikační číslo osoby 45768587, zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, PSČ 140 00, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 10/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 25 Co 239/2020-203, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 25 Co 239/2020-203, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2020, č. j. 6 C 10/2017-187, ve výrocích II. až V. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 2. 1. 2017 domáhá na žalované omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 220.000 Kč s příslušenstvím za tvrzené průtahy v kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 216/2010, eventuálně konstatování, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení byla porušena její základní práva. [2] Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, č. j. 6 C 10/2017-49 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“): 1) zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala uložení omluvy (výrok I.), 2) zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala konstatování, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení byla porušena její základní práva (výrok II.), 3) zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 60.625 Kč s příslušenstvím (výrok III.), 4) zamítl „návrh žalobkyně“, aby soud uložil žalované zaplatit úrok z prodlení z 60.625 Kč ve výši 8,05 % ročně od 30. 12. 2016 do 31. 7. 2017 (výrok IV.), 5) zamítl „návrh žalobkyně“, aby soud uložil žalované zaplatit 159.375 Kč s příslušenstvím (výrok V.), 6) zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované povinnosti náhrady oddělených nákladů řízení (výrok IV.), a 7) rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII.). [3] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2018, č. j. 25 Co 423/2017-79, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. až VII. zrušil a řízení zastavil s tím, že žalobkyně neprokázala svou vlastní existenci a nemá tak právní osobnost ani způsobilost být účastníkem řízení. [4] K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 30 Cdo 1113/2019-168, rozhodnutí Městského soudu ze dne 8. 2. 2018, č. j. 25 Co 423/2017-79, zrušil s tím, že otázka existence žalobkyně „nebyla předmětem kontradiktorní diskuze stran“ a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. [5] Městský soud v Praze na to usnesením ze dne 30. 3. 2020, č. j 25 Co 423/2017-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. až. VIII. zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [6] Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 6 C 10/2017-187, (jako v pořadí druhým rozhodnutím; dále jen „usnesení soudu prvního stupně“): 1) zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost (výrok I.), 2) zastavil řízení v části nároku, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit úrok z prodlení z částky 60.625 Kč (výrok II.), 3) zastavil řízení v části nároku, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit 159.375 Kč s příslušenstvím (výrok III.), 4) zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované povinnost náhrady oddělených nákladů řízení (výrok IV.), a 5) rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). [7] Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Žalobkyně vznikla dne 3. 7. 1992 podle § 20b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „obč. zák.“), registrací u příslušného státního orgánu, Úřadu městské části Praha 5. 2) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 1998, č. j. F 89125/98-7, zamítl návrh žalobkyně podle § 35 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o nadacích a nadačních fondech“), na zápis žalobkyně do nadačního rejstříku z důvodu nedodržení podmínek stanovených v zákoně o nadacích a nadačních fondech. 3) Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 16 ze dne 22. 5. 2003, č. j. 5858/03/TAJ, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 9. 2003, č. j. MHMP 23379/2002, bylo rozhodnuto o zrušení žalobkyně, jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátorky. 4) Žalobkyně nikdy nebyla a není zapsána ve veřejném rejstříku. [8] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve uvedl, že tvrdí-li žalobkyně, že dosud nezanikla, neboť její likvidace není dosud skončena a stále probíhá, pak se na ni ke dni 1. 1. 2014, tj. ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“), a zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“ či „z. v. r.“), začaly vztahovat povinnosti dle těchto právních předpisů a „byla povinna do 1. 7. 2014 nechat zapsat údaj o své existenci jako nadace v likvidaci do nadačního rejstříku“. Námitku žalobkyně, že povinnosti plynoucí z občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 platí pouze pro zapsané osoby, kterou ona není, měl soud za rozpornou s principem materiální publicity a smyslem a účelem právní úpravy. [9] Podle soudu neobstojí ani odkaz žalobkyně na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011, č. j. 28 Co 339, 342/2011-207, ve kterém s odkazem na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 7 Cmo 424/2003, Městský soud v Praze konstatoval, že zániku žalobkyně a zániku její způsobilosti být účastníkem řízení musí předcházet dokončení její likvidace, a že žalobkyni „nelze vymazat z rejstříku, ve kterém je zapsána, pokud je účastníkem dosud neskončených soudních řízení“. [10] „Výklad rejstříkového zákona žalobkyní v tom smyslu, že se na ní nevztahují zde uvedené povinnosti, neboť nikdy nebyla zapsána v nadačním rejstříku (…) a zároveň dle výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze nemůže její likvidace skončit a žalobkyně zaniknout dříve, než budou skončena všechny soudní řízení, jichž je účastníkem, by znamenal, že žalobkyně může existovat v zásadě donekonečna (…), aniž by její činnost byla komukoliv zjevná a jakkoliv kontrolovatelná, neboť o její existenci nikde není záznam a odvíjí se pouze od neověřitelného tvrzení žalobkyně“, konstatoval soud. [11] Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně „nebyla schopna prokázat“ svou existenci (právní osobnost), a jelikož způsobilost právnické osoby být účastníkem řízení je „vázána na její právní osobnost“, řízení pro nedostatek způsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení (coby neodstranitelný nedostatek podmínek řízení), zastavil. [12] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výrocích II. až V.) potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [13] Odvolací soud nejprve konstatoval, že právní poměry žalobkyně se posuzují podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997, a že žalobkyně „neprokázala“, že je zapsána v rejstříku určeném tímto zákonem. Sama navíc opakovaně potvrdila, že v žádném rejstříku zapsána není. Podle odvolacího soudu tak žalobkyně „ztratila svou právní subjektivitu (…) a odpadla nutnost ‚dokončení likvidace‘, neboť ta už nemůže mít žádný vliv na změnu zápisu v jakémkoliv rejstříku“. Podle odvolacího soudu ani žalobkyně nemá, „komu by ukončení likvidace hlásila“. [14] Odvolací soud zdůraznil, že právnická osoba nemůže existovat, aniž by byla státem registrována, a „i pokud by se na žalobkyni občanský zákoník n