28 Cdo 1035/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1035/2025-270 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. H., a b) Č. N., oba zastoupeni Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 333/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2024, č. j. 61 Co 195/2024-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 364,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 61 Co 195/2024-215, rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 5. 2024, č. j. 4 C 333/2023-165, potvrdil ve výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku II jej změnil tak, že žalobcům vydal též pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, vymezený geometrickým plánem ze dne 17. 2. 2024, č. 153-22/2024, vyhotoveným obchodní korporací AZIMUT CZ s. r. o. (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu při posuzování otázky její liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobců. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, a usnesení téhož soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 360/2000, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16, a ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/01. 3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), přitom platí, „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ zákon o půdě“), ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). 6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). 7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení restitučního nároku žalobců (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (žalovaná v průběhu soudního řízení setrvávala na názoru, že restituční nárok žalobců byl zcela vypořádán dohodou ze dne 31. 10. 1994, na jejímž základě jim byl vydán náhradní pozemek v hodnotě 56 276 Kč, ačkoliv dle závěrů znaleckého posudku České znalecké, a. s., předloženého žalobci, i Ing. Kamila Štrobla, Ph.D., doloženého žalovanou, hodnota restitučního nároku každého z nich činila 493 706 Kč; následkem nesprávné evidence restitučního nároku nebylo pak vyhověno žádostem žalobců o vypořádání restitučního nároku formou vydání náhradních pozemků uplatněným dne 3. 4. 2023 a 23. 6. 2023). K důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. 9. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani svými závěry o tom, že nárok žalobců na uspokojení restituč