28 Cdo 1105/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1105/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 5. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1105/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1105.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 42/1958Sb. § 3 předpisu č. 159/1959Sb. § 7 předpisu č. 212/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 7. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.7.2019III.ÚS 2325/19 III.ÚS 2325/19 JUDr. Jiří Zemánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1105/2019-829 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, identifikační číslo osoby: 00006947, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 100/2010, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 23 Co 127/2013-722, t a k t o : I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání České republiky – Ministerstva financí se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. října 2012, č. j. 11 C 100/2010-299, tak, že je Česká republika – Ministerstvo financí ČR povinna zaplatit žalobkyni částku 466 616 Kč a že se zamítá žaloba v části, kterou žalobkyně požadovala zaplacení 7 186 744 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení z částky 7 653 360 Kč; v tomto rozsahu odvolací soud nahradil označená správní rozhodnutí (to vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud takto rozhodl poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018; se zřetelem k závěrům v něm vysloveným odvolací soud posuzoval žalobkyní uplatněné právo na náhradu za majetek zanechaný v rozhodné době jejím právním předchůdcem na území Zakarpatské Ukrajiny prizmatem tehdy platných restitučních předpisů – zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a jej provádějící vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 42/1958 Ú.l.“). Při určení výše náhrady vycházel z údajů uvedených v přihlášce majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, podané panem A. P., právním předchůdcem žalobkyně, a za použití ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. dospěl k závěru, že žalobkyni lze poskytnout náhradu za nemovitosti zanechané jejím předchůdcem na Zakarpatské Ukrajině (za obytný dům, vepřinec, kurník a pozemky o výměře 13 ha) v celkové přihláškové ceně 233 308 Kčs. Tuto částku přepočítal v poměru 5:1 podle ustanovení § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. a následně vynásobil deseti (analogicky použil koeficient podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik), aby přiznaná náhrada nebyla toliko symbolická a byla proporcionální i k náhradám poskytovaným podle aktuálních restitučních předpisů. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal již s argumentací, že tyto nebyly uplatněny ve správním řízení, přičemž předmětem soudního řízení podle části páté musí být to, co již bylo předmětem rozhodování správního orgánu. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalobkyně i Česká republika – Ministerstvo financí. Dovolání žalobkyně směřuje (posuzováno z obsahového hlediska) proti té části výroku I rozsudku, jíž byla žaloba zamítnuta; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž nelze ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. aplikovat ani v omezeném rozsahu, napadajíc dále i způsob výpočtu náhrady odvolacím soudem a její výši, jakož i rozhodnutí o nepřiznání úroků z prodlení. Česká republika dovoláním napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo podané žalobě vyhověno a (nákladový) výrok II rozsudku, spatřujíc splnění předpokladů jí podaného dovolání v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem podle jejího mínění v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu a dalším jí citovaným rozhodnutím dovolacího soudu přiznal žalobkyni odškodnění za části přihlášeného majetku, ačkoliv podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. neměla být žalobkyni poskytnuta žádná náhrada, neboť právní předchůdce žalobkyně přihlásil majetek velkého rozsahu, za nějž se odškodnění neposkytuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost). Jak dovolání žalobkyně, tak i dovolání České republiky Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Žalobkyně dovoláním brojí zejména proti aplikaci ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., kritizujíc jak závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá nyní napadené rozhodnutí, tak i závěry vyslovené dovolacím soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí; v dané souvislosti pak odkazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, a ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, jejichž závěry odvolací soud ani dovolací soud dle mínění této dovolatelky nereflektovaly. Žádný z dovolatelkou označených nálezů však aplikaci ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. nevylučuje. Nálezy sp. zn. II. ÚS 2610/14 a I. ÚS 1713/13 se v zásadě vyslovují toliko k otázce, zda lze podle části páté o. s. ř. projednat restituční nároky vyplývající ze zákona č. 42/1958 Sb. v situaci, kdy vešel v účinnost zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění jeho novely č. 121/2012 Sb.; ve druhém z odkazovaných nálezů se Ústavní soud navíc přihlásil k již dříve vyslovenému závěru, že nelze pojem „rodinný domek“ obsažený v ustanovení § 3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. vykládat ve smyslu definice uvedené ve vyhlášce Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., neboť k jejímu použití neexistuje žádný zákonný podklad. Ani nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14 nebyla aplikace ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. zcela vyloučena, jestliže jím Ústavní soud reproboval aplikaci části tohoto ustanovení o odškodnění „jen jisté skupiny osob“ (osob hospodaříc