28 Cdo 1219/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1219/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1219/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1219.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Obec Žaloba určovací Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2a odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. ve znění od 01.07.2000 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1219/2024-411 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Vojenských lesů a statků ČR, s. p., se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, identifikační číslo osoby: 00000205, zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vítězslava Nováka 763/20, proti žalované obci Bohdalice-Pavlovice, se sídlem v Bohdalicích 125, identifikační číslo osoby: 00291641, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 266/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2023, č. j. 16 Co 82/2021-363, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 10 C 266/2014-290, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 785/1, parc. č. 785/3, parc. č. 785/5, parc. č. 785/6, parc. č. 785/8, parc. č. 785/9, parc. č. 785/10, parc. č. 785/12, parc. č. 786/2, parc. č. 788/1, parc. č. 788/2, parc. č. 845/1, parc. č. 851, parc. č. 853/1, parc. č. 853/2, parc. č. 854 a parc. č. 1289, všech v katastrálním území Bohdalice (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), s právem podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., s tímto majetkem státu hospodařit (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.). 2. Soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a na něj navazujícím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 16 Co 269/2016-161, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalované, obdržela žalovaná v rámci přídělu rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu ze dne 29. 6. 1950, č. j. 64145/50-II/21, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ke dni 1. 7. 2000 byly pak předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky a jako přídělový majetek – dle závěru soudu prvního stupně – přešly k uvedenému dni do vlastnictví obce (žalované) podle ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“). Soud prvního stupně měl totiž (zejména na základě výslechu svědka J. Ž.) za prokázané, že předmětné pozemky byly využívány pro obranu státu do roku 1991 a ke dni 1. 7. 2000 již žádným specifickým a nezastupitelným účelům nesloužily. 3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 6. 12. 2023, č. j. 16 Co 82/2021-363, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemků parc. č. č. 785/1, parc. č. 785/3, parc. č. 785/5, parc. č. 786/2, parc. č. 788/1, parc. č. 788/2, parc. č. 845/1, parc. č. 851, parc. č. 853/1, parc. č. 853/2, parc. č. 854 a parc. č. 1289, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Bohdalice a obec Bohdalice-Pavlovice, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 785/6, parc. č. 785/8, parc. č. 785/9, parc. č. 785/10, parc. č. 785/12, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Bohdalice a obec Bohdalice-Pavlovice, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, s právem podniku Vojenské lesy a statky České republiky, s. p., IČO: 00000205, hospodařit s tímto majetkem státu (výrok II.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky III. až V.). 4. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v kasačním rozsudku ze dne 16. 5. 2023, č. j. 28 Cdo 1197/2023-341, opakoval dokazování výslechem svědka J. Ž., jenž se v řízení před soudem prvního stupně vyjádřil ke skutkovým okolnostem naplňujícím podmínku zakotvenou v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tj. zda předmětné pozemky sloužily k obraně státu jak ke dni 24. 5. 1991, tak ke dni 1. 7. 2000, a zda v tomto smyslu tudíž plnily specifický a nezastupitelný účel. Dovodil, že dvanáct pozemků umístěných vně oploceného areálu muničního skladu (viz jejich označení ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu) k rozhodnému okamžiku, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb. (ke dni 1. 7. 2000) již nesloužily na úseku obrany státu ke specifickým a nezastupitelným účelům či k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Tyto pozemky tak přešly z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Zdůraznil, že se jednalo o pozemky nijak nestřežené, volně přístupné a armádou fakticky nevyužívané. Naopak v případě zbylých pěti pozemků (viz jejich označení ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu) dospěl odvolací soud k závěru, že i po rozhodném datu – a sice až do vydání rozhodnutí Ministerstvem obrany dne 28. 8. 2003 - nepřetržitě až do vyřazení celého vojenského objektu z užívání - fakticky armádě sloužily. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu – toliko proti výroku I. - podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění – viz bod 7. odůvodnění tohoto rozsudku níže (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny, neboť předmětné pozemky se fakticky k vojenským účelům využívaly nejen ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., ale i jeho novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb. Odvolací soud nesprávně vyložil podmínku vlastnictví majetku České republiky ke dni 24. 5. 1991. K uvedenému datu byly předmětné pozemky vlastnictvím československé federace a sloužily nezastupitelnému a specifickému účelu v resortu obrany. Při řešení této otázky se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015; obě rozhodnutí jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jež kromě časového faktoru zdůraznila i prvek stability při užívání majetku určitým způsobem, a tedy i zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (správce, nájemce) majetku. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně hodnotil část výpovědi svědka J. Ž., listiny předložené žalobcem k předmětným pozemkům a zcela opomněl žalobcem předložený důkaz, předpis Děl-28-2, z jehož hlavy II. oddílu 6 nazvaného „Hospodaření v lesích“ se podává, že lesní porosty nacházející se vně objektu vojenské správy (zde muniční sklad Manerov) představují ochranné pásmo kolem oplocení objektu. Uvedený důkaz byl způsobilý prokázat tvrzení žalobce o využívání všech pozemků ke specifickým a nezastupitelným účelům, a tedy i vyvrátit pravdivost tvrzení žalované, že pozemky mimo oplocení byly volně přístupné a že je stát pro potřeby obrany nevyužíval. Žalobce navrhl, aby dovolací soud v rozsahu dovoláním dotčeného výroku I. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinné