28 Cdo 1223/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1223/2025-870 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. B. a b) P. I., zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, za účasti 1) Povodí Vltavy, státního podniku, IČO 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, a 2) Lesů České republiky, s.p., IČO 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 280/2018, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2024, č. j. 103 Co 17/2023-805, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2025, č. j. 103 Co 17/2023-858, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Účastník 1) je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.766 Kč k rukám advokátky Mgr. Markéty Rylkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a účastníkem 2) i ve vztahu mezi oběma účastníky navzájem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 22. 12. 2022, č. j. 18 C 280/2018-515, určil, že jsou žalobkyně každá v rozsahu ideální ½ spoluvlastnicemi specifikovaného pozemku (výrok I), dále že žalobkyně nejsou v rozsahu ideální ½ spoluvlastnicemi čtyř specifikovaných pozemků (výroky II a III), že jim náleží za nevydané pozemky náhrada podle příslušného předpisu (výrok IV), v řečeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 6. 2018, č. j. SPU 271454/2018 (výrok V), a rozhodl o nákladech řízení i o soudním poplatku (výroky VI–VIII). Žalobkyně se domáhaly nahrazení výše uvedeného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto o pěti pozemcích tak, že žalobkyně nejsou jejich spoluvlastnicemi, neboť neuplatnily včas svůj restituční nárok z důvodu, že listina ze dne 15. 1. 1993, jíž měl být nárok uplatněn, nebyla pozemkovému úřadu doručena ve lhůtě. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně nárok uplatnily včas, a dále dovodil, že původní pozemek byl na stát převeden v rozhodném období za účelem vybudování vodního díla Slapy, přičemž jeho tehdejším vlastníkům nebyla vyplacena odpovídající náhrada. Ohledně možných překážek vydání pozemků restituentům ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), soud naznal, že dva z pěti žádaných pozemků (parc. č. XY a XY v k. ú. XY dle geometrického plánu, dále jen „pozemek A“ a „pozemek B“) jsou součástí vodního díla, je tedy namístě je považovat za zastavěné dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Další dva pozemky jsou poté dotčeny veřejným užíváním, jsou zastavěny asfaltovou komunikací a účelovou komunikací, druhý jmenovaný je navíc veřejným prostranstvím. U posledního žádaného pozemku soud neshledal žádnou překážku jeho vydání; rozhodl tedy výše popsaným způsobem. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2024, č. j. 103 Co 17/2023-805, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2025, č. j. 103 Co 17/2023-858, k odvolání žalobkyň i obou účastníků rozhodnutí soudu prvého stupně změnil ve výrocích III, IV a V tak, že žalobkyně jsou každá v rozsahu jedné ideální ½ spoluvlastnicemi pozemků parc. č. XY, XY a nově vzniklého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a v témže rozsahu nahradil předmětné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I), rozhodl též o nákladech řízení mezi účastníky i státu před soudy obou stupňů (výroky II, III, IV, V a VI). Odvolací soud ve věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 10. 2023, č. j. 103 Co 17/2023-635, jímž rozhodnutí soudu prvého stupně až na výši náhrady nákladů řízení potvrdil, byl v části týkající se shora jmenovaných pozemků zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024. V něm bylo odvolacímu soudu vytknuto, že závěr o nemožnosti vydání pozemků A a B pro jejich funkční souvislost se stavbou vodního díla Slapy nepodpořil úvahou ohledně vodního díla Slapy jakožto samostatného předmětu právních vztahů, či popřípadě ohledně hráze vodního díla jakožto stavby v občanskoprávním slova smyslu a režimu pozemků, na nichž se nachází vzdutá vodní plocha. Současně ani jeden z nalézacích soudů nevysvětlil odchylnou konkluzi vyslovenou v řízeních vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 5/2014 a 28 Co 183/2014, v nichž bylo rozhodnuto o vydání obdobných břehových pozemků žalobkyním. Odvolací soud tudíž v dalším řízení doplnil dokazování a vycházeje ze závěrů zrušujícího rozsudku dovolacího soudu konstatoval, že vydání pozemků nebrání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ani žádná jiná. Zjistil, že předmětné pozemky nejsou se stavbou vodního díla Slapy natolik spjaty, že by s ní tvořily funkční celek, dále že jsou pro žalobkyně hospodářsky využitelné, tudíž jejich vydáním by žalobkyně nenabyly toliko tzv. holé vlastnictví. Přiléhají k pozemkům ve spoluvlastnictví žalobkyň, jsou porostlé lesní vegetací. Vydání pak nebrání ani jejich dotčenost veřejnoprávními omezeními, jichž si jsou žalobkyně vědomy. Odvolací soud vysvětlil, že uvedené závěry odpovídají i rozhodnutím o jiných břehových pozemcích, neodporují poté ani judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, zřejmě co do výroku I, podal účastník 1) dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 959/2007, případně by vznesená otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Ačkoliv se zmíněné usnesení dovolacího soudu týká pozemku, jenž je korytem vodního toku upraveným v souvislosti s výstavbou Slapské přehrady a který není možné zemědělsky využívat, dovolatel tvrdí, že se pozemek zcela fyzicky shoduje s pozemky nynějšími. Odvolacímu soudu kromě odchylky od závěrů zmíněného usnesení vytýká též skutečnost, že je nevzal v úvahu v tom směru, že za pozemky zastavěné je nutné považovat pozemky tvořící koryto vodního toku, jimiž jsou pozemky pod hranicí maximálního vzdutí, což dopadá i na pozemky A a B. Namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal se závěry zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, rozhodl toliko opačně než ve svém předchozím rozhodnutí, vyčítá mu nakonec i opomenutí ustálené judikatury, dle níž jsou pozemky pod hranicí maximálního vzdutí vodního díla vždy funkčně související se stavbou vodního díla a nezbytně nutné k jeho provozu. 4. Účastník 1) tudíž proponuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku s odůvodněním, že v případě uskutečnění vkladu vlastnického práva žalobkyň k pozemkům do katastru nemovitostí budou závažně ohrožena jeho práva k daným nemovitostem. 5. K dovolání účastníka 1) se vyjádřily žalobkyně, jež považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné (s výjimkou zjevné nesprávnosti, již posléze odvolací soud napravil shora specifikovaným opravným usnesením) a navrhují odmítnutí daného mimořádného opravného prostředku. Upozorňují, že dovolatel prezentuje dotčené pozemky jako trvale zatopené vodou, ačkoliv skutková zjištění odvolacího soudu jsou odlišná. Akcentují, že obdobné břehové pozemky jim byly již v minulosti vydány. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání účastníka 1) není přípustné. 10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení tohoto soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolac