28 Cdo 130/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 130/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2015 Spisová značka:28 Cdo 130/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.130.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 21 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 5. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.6.2015IV.ÚS 1760/15JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto18.8.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 130/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) J. H., a b) V. P., obou zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 6, za účasti dalších účastníků řízení: 1) Mgr. K. V., zast. Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, 2) MUDr. K. V., zast. Mgr. Květou Valentovou, bytem tamtéž, 3) hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 4) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 490/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, takto: Dovolání žalobců v části směřující proti výroku pod bodem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2011, č. j. 16 C 490/2003-336, ve výroku I tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci domáhají určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K., s podíly o velikosti 8/40 (žalobce a/), resp. 7/40 (žalobce b/), zatímco ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba v části, kterou žalobci žádali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky dalších 8/40 (žalobce a/), resp. 9/40 (žalobce b/) označených pozemků, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Posuzovaná věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a bylo v něm rozhodováno o vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v návaznosti na dříve vydané rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. října 2003, č. j. PÚ 6350/92, jímž návrhu žalobců a účastnic ad 1) a 2) nebylo vyhověno. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze zjištění, že vlastnictví k předmětným pozemkům (podílů o celkové výši 4/5 celku) přešlo na stát na základě kupních smluv uzavřených dne 27. 7. 1981 s prodávajícími J. H. (žalobce a/) a J. P. a K. C. (předchůdkyně žalobce b/ a účastnic 1/ a 2/). S důrazem na zjištění, že smlouvami určená kupní cena odpovídala nejvyšší možné sazbě ceny pozemků podle tehdy platných cenových předpisů (§ 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), odvolací soud uzavřel, že podmínky, za nichž byly kupní smlouvy uzavřeny, nelze kvalifikovat jako nápadně nevýhodné a že restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě tak naplněn není. Současně odvolací soud stvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že v daném případě – nárokují-li si žalobci i podíly připadající na účastnice ad 1) a 2) – nelze aplikovat ustanovení § 21 zákona o půdě o přirůstání podílů oprávněné osoby, v situaci, kdy nárok u pozemkového úřadu (s jasně vymezenými podíly) uplatnily i tyto účastnice a o jejich návrhu bylo rovněž rozhodnuto. Rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 28 Cdo 127/2013-493, Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobců v části směřující proti měnícímu výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, v části napadající potvrzující výrok pod bodem II dovolání odmítl jako nepřípustné (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III). Na základě žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 13. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, zrušil označený rozsudek Nejvyššího soudu v celém rozsahu, spolu s výrokem I rozsudku odvolacího soudu a na něm závislými nákladovými výroky III až V. Závěry, k nimž dospěly obecné soudy při posouzení, jsou-li podmínky v roce 1981 uzavřených kupních smluv nápadně nevýhodné, označil Ústavní soud za předčasné (jsou-li založeny převážně na porovnání stanovené kupní ceny s cenami pozemků dle tehdy platných cenových předpisů). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání (v části směřující proti výroku pod bodem II dovolání), pak vytkl „absenci věcného zdůvodnění“. S ohledem na rozsah, v němž byly rozsudky odvolacího a dovolacího soudu dotčeny označeným nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší soud proto znovu projednal dovolání žalobců v části směřující proti (potvrzujícímu) výroku II rozsudku odvolacího soudu. Postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Sluší se zrekapitulovat, že v podaném dovolání (jde-li o důvody vztahující se k výroku II rozsudku odvolacího soudu) žalobci pokládají za nesprávné, jak odvolací soud vyložil a v dané věci (ne)aplikoval ustanovení § 21 zákona o půdě o přirůstání podílů dalších oprávněných osob. Zastávají názor, že v situaci, kdy účastnice ad 1) a 2) v řízení (před soudem) řádně nepokračovaly (nepodaly včas žalobu u soudu dle části páté o. s. ř.), jejich podíly se staly „volnými“ a mohou je pro sebe nárokovat žalobci, k jejichž podílům tím podíly dalších účastnic přirostly. Uvádějí, že žalobce b) mohl uplatnit nárok na vydání celkem 19/40 pozemků, žalobce a) jejich 13/40, zatímco v řízení – po vzájemné dohodě – uplatňují nároky ve shodné výši, tj. každý z nich podíly o velikosti 16/40; z tohoto dovozují, že v takovém případě přirostl podíl o velikosti 3/40 právě žalobci a). Na použitelnost ustanovení § 21 zákona o půdě usuzují i prostřednictvím § 11 odst. 6 tohoto zákona a mají za nesprávné, že k tomuto ustanovení odvolací soud nepřihlédl. Přitom se dovolávají i smyslu a účelu zákona o půdě (se zřetelem k jeho preambuli), principu legitimního očekávání (dle článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a z judikatury Ústavního soudu nálezů sp. zn. II. ÚS 2896/09, I. ÚS 245/95 a I. ÚS 705/01. I v daném rozsahu navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z ostatních účastníků se k dovolání vyjádřila toliko účastnice ad 1), jež sama dříve (neúspěšně) uplatnila nárok na vydání podílu o velikosti 7/40 pozemků a jež pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhujíc, aby v uvedené části bylo dovolání žalobců odmítnuto. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem II, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání proti tomuto výroku rozsudku přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Zásadní výhrady dovolatelů směřují proti výkladu a aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě (o přirůstání podílů oprávněných os