28 Cdo 1349/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1349/2025-196 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně H. Š., jako správkyně pozůstalosti po K. Š., zemřelém XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 120/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023, č. j. 15 Co 128/2023-148, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023, č. j. 15 Co 128/2023-148, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. března 2023, č. j. 11 C 120/2022-110, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 11 C 120/2022-110, zamítl žalobu, jíž se K. Š., narozený XY, bytem XY (dále „žalobce“), domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.623,- Kč (výrok II.). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 15 Co 128/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 829,- Kč (výrok II.). 3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou domáhá vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“), a to poté, kdy již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, s jejíž výší tehdy souhlasil a jež mu byla téhož roku i vyplacena. S požadavkem na přecenění svého restitučního nároku (a s tím spojeným nárokem na bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků k uspokojení jím přeceněného restitučního nároku) pak přichází po jedenácti letech od poskytnutí peněžité náhrady. Odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků, neboť restituční nárok žalobce byl již dříve na podkladě jeho žádosti vypořádán v plném rozsahu náhradou v penězích, čímž tento nárok zcela zanikl. Za daného skutkového stavu pak považoval za bezpředmětné zabývat se námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, respektive k požadavku na přecenění restitučního nároku žalobce. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolacím soudem již vyřešené otázce (hmotného práva), která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká závěr, podle nějž poskytnutím finanční náhrady (podle § 16 odst. 1 zákona o půdě; na základě jeho žádosti a v jím akceptované výši) byl jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky vypořádán v celém rozsahu, a tudíž zanikl a žalobce se proto již nemůže domáhat převodu náhradních pozemků. Takovýto závěr považuje za rozporný se smyslem a účelem restitučního zákonodárství (zejména s v bodech 18 až 27 dovolání odkazovanou judikaturou Ústavního soudu), jakož i dobrou vírou oprávněných osob a jejich legitimním očekáváním na řádné uspokojení jejich restitučního nároku právě prostřednictvím poskytnutí náhradního pozemku. Na základě jím v dovolání hojně odkazovaných judikatorních konkluzí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uzavírá, že k zániku jeho restitučního nároku mohlo dojít jen v tom rozsahu, v jakém mu byla poskytnuta finanční náhrada, tedy v části, ve které byl jeho restituční nárok žalovanou (byť nesprávně) oceněn a evidován; ve zbylém rozsahu – co do jeho skutečné, správně oceněné výše – považuje nárok za neuspokojený, s jehož splněním je žalovaná v prodlení a jejž lze vypořádat převodem náhradních pozemků. Jiný odvolacím soudem přijatý závěr podle žalobcova mínění vede k diskriminaci oprávněných osob, jež uplatnily nárok na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jimž se odpírá možnost domoci se přecenění jim nesprávně oceněného restitučního nároku se závěrem, že jejich restituční nárok poskytnutím finanční náhrady (byť v nesprávné výši) zanikl, oproti těm oprávněným osobám, které své restituční nároky stále uspokojují prostřednictvím naturální restituce (náhradních pozemků), v jejichž případě soudy přecenění restitučních nároků akceptují. Je proto přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení (dne 28. 5. 2024) zemřel a správkyní jeho pozůstalosti se stala pozůstalá manželka H. Š., narozená XY, bytem XY (nynější žalobkyně), soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 3. 2025, č. j. 11 C 120/2022-178, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující se žalobkyní coby právní nástupkyní původního žalobce. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovoláním předkládané otázky hmotného práva, zda nárok oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě zanikl, byla-li jí již poskytnuta finanční náhrada podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, přestože byla vyplacena v nezákonné (neúplné) výši. Odvolací soud se při řešení této otázky v projednávané věci řídil právním názorem vyjádřeným v rozhodnutích dovolacího soudu – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud shledal, že žádostí oprávněné osoby o finanční náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím přijetím v určité výši zaniká její restituční nárok, avšak uvedený názor dovolacího soudu nebyl aprobován Ústavním soudem, pročež zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu byla v daném rozsahu nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, respektive nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23 (tyto nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), zrušena. Přípustnost dovolání tak vyplývá ze závazného právního názoru (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jenž Ústavní soud vyjádřil v citovaných nálezech a s nímž se závěry vyjádřené v rozsudku odvolacího soudu ocitají v rozporu (srovnej výrokovou větu III. a bod