28 Cdo 1423/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1423/2025-963 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. S., b) J. S., c) M. S., d) J. K., a e) R. S., všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 374/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2025, č. j. 64 Co 156/2025-911, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.200,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 7 C 374/2021-877, nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. XY v obci a k. ú. XY ve prospěch žalobců (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud odkázal na odůvodnění částečného rozsudku vydaného v této věci dne 4. 7. 2023 pod č. j. 7 C 374/2021-650, v němž dospěl k závěru, že žalobcům jako osobám oprávněným ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vznikl nárok na náhradní pozemky ve smyslu § 11a zákona o půdě, neboť jim nebylo možné vydat původně odňaté pozemky a doposud jim za ně nebyla poskytnuta náhrada v plném rozsahu. Zmíněným částečným rozsudkem bylo rozhodnuto o řadě pozemků vyjma pozemku p. č. XY v obci a k. ú. XY, neboť tento byl územním plánem určen k přeložce silnice. Po jeho rozdělení geometrickým plánem a odpovídající změně žaloby se žalobci nadále domáhali vydání toliko shora identifikovaného pozemku p. č. XY. Soud uzavřel, že tento je ve vlastnictví žalované, jeho hodnota činí 38.930 Kč a přitom nebyla zjištěna žádná překážka, která by bránila jeho převodu ve smyslu restitučních předpisů, pročež žalobě vyhověl. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 64 Co 156/2025-911, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že jsou žalobci osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona o půdě, včetně žalobce c). Přidržel se i dalších úsudků vyslovených v předchozí části řízení, neboť ani nyní nebyla žalovanou předložena jiná tvrzení, jež by mohla vést k odlišným skutkovým a právním závěrům v otázkách aktivity žalobců a liknavosti žalované spočívající v nesprávném vyčíslení restitučního nároku. Poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu vydané dříve v tomto sporu, jímž byly odvolacím soudem přijaté konkluze shledány odpovídajícími ustálené judikatuře. Uvedené platí i o námitce promlčení uplatněné žalovanou, již dle názoru soudů vznesla v rozporu s dobrými mravy. Neshledávaje opodstatněnými ani další výhrady žalované (stran nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvého stupně, či překážky vydání nárokovaného pozemku), napadené rozhodnutí potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor řešení specifikovaných otázek odvolacím soudem s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konkrétně za nesprávně právně posouzené (z čehož usuzuje na důvodnost daného mimořádného opravného prostředku) pokládá problematiku liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobcům a), b) a e), převod restitučního nároku ze žalobce c), otázku stavebního charakteru, respektive hodnoty nevydaných pozemků žalobců d) a e) a konečně též námitku promlčení vznesenou žalovanou vůči restitučnímu nároku žalobce e). Nesouhlasí se závěry o své údajné liknavosti, či svévolném postupu, naopak upozorňuje na pasivitu žalobců spočívající v neúčasti ve veřejných nabídkách, jež pokládá za co do obsahu dostatečné. S poukazem na konkrétní judikaturu považuje uplatnění restitučního nároku soudní cestou skrze požadavek na vydání konkrétního náhradního pozemku za obcházení zákonného postupu, což by mělo být důvodem zamítnutí žaloby. Ve vztahu k žalobci c) namítá nedostatek aktivní věcné legitimace z důvodu dřívějšího postoupení jeho restitučního nároku. Prosazuje, že při oceňování pozemků nevydaných žalobkyni d) měly být aplikovány srážky dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), pro jejich nepřipojení na inženýrské sítě v době jejich odnětí státem. V souvislosti s řečeným namítá odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3037/2021. V případě pozemků nevydaných žalobci e) pak akcentuje jejich zemědělský charakter a současně namítá již kompletní vypořádání jeho nároku. Právo žalobce e) nadto označuje za promlčené, přičemž odmítá, že by ve vztahu k němu námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku krajského soudu. Pro shora uvedené dále žádá jeho zrušení i zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. K dovolání i jeho následnému odůvodnění se negativně vyjádřili žalobci, již je navrhli odmítnout, respektive zamítnout. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností ve všech částech a přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Dovolání ovšem za přípustné a v části ani za řádné považovat nelze. 10. Zprvu se jeví namístě připomenout, že v nynější kauze soudy již rozhodly částečným rozsudkem (rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 7. 2023, č. j. 7 C 374/2021-650, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2024, č. j. 64 Co 335/2023-787), jehož závěry byly aprobovány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2598/2024. Vzhledem k obdobné argumentaci vedené nyní dovolatelkou lze při řešení řady určujících otázek pro stručnost odkázat na právě citovaná rozhodnutí, a to především co do naplnění předpokladů pro uplatnění restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků při zjištěné liknavosti žalované, posouzení charakteru původního pozemku žalobce e), potažmo též stran problematiky vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud pak ani v této věci – ve světle znovu uplatněné, z nemalé části totožné (včetně odkazů na konkrétní judikaturu) dovolací argumentace – neshledává důvody, pro které by se měl od své rozhodovací praxe odchýlit. Odkázat lze ostatně též na závěry přijaté v předchozích restitučních řízeních jednotlivých žalobců (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, ústavní stížnost proti němu podaná byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20, či níže uváděná rozhodnutí). 11. Odvolací soud se zjevně neodchýlil ani od dovolatelkou poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, jenž zdůrazňuje princip ekvivalence při stanovení výše finanční náhrady podle zákona o půdě. Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 64 Co 335/2023 se krajský soud vyjádřil k charakteru původních pozemků, od nichž odvozuje svůj restituční nárok žalobkyně d), přičemž akcentoval zejména specifický důvod jejich odnětí (rozšíření letiště). Řečené připomenul i v nyní naříkaném rozhodnutí v bodě 7. Vzhledem k těmto individuálním okolnostem již dříve obstálo ocenění dotčených pozemků jako stavebních bez aplikace žal