28 Cdo 1533/2006 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1533/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Z. R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 4. 2005, sp. zn. 54 Co 641/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 425/92 (žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. E. Ř., a 2. J. Ř., zastoupeným  advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě, podané žalobcem u soudu 31. 3. 1992, domáhajícího se, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T., a pozemků parc. č. 697 a parc. č. 696, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 16. 1. 1995, čj. 7 C 245/92-93. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, i žalobní návrh na vydání uvedených nemovitostí; žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení částkou 1.750,- Kč. K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením z 2. 10. 1997, sp. zn. 12 Co 402/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998 – 97, byl opět zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 v T. a pozemků parc. č. 696 a parc. č. 697 v katastrálním území T. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 5.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Brno – venkov na úhradu vynaložených nákladů řízení 3.959,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 425/92-97, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. (včetně výroku ve věci samé). Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými (označený III.) byl změněn tak, že žalobce je povinen nahradit žalovaným (společně a nerozdílně) tyto náklady částkou 4.180,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce nahradí žalovaným 1.150,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku. K dovolání žalobce byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2000, sp. zn. 38 Co 214/99, i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov z 2. 12. 1998, čj. 7 C 245/92-97, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ukládal, aby v dalším řízení byla objasněna otázka podání řádné a včasné výzvy k vydání věcí podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb., k čemuž zatím v tomto řízení nedošlo, a to v součinnosti s účastníky řízení a s uplatněním možnosti vyřešit tuto otázku v dvojinstančním řízení. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud Brno – venkov rozsudek z 5. 6. 2002, čj. 7 C 425/92-154. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobce aby žalovaným bylo uloženo povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 245 a pozemků parc. č. 687 a parc. č. 696 v T. Byl zamítnut také žalobní návrh žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat žalobci uváděné nemovitosti, zapsané na listu vlastnictví č. 367 pro katastrální území T. a obec R. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení částkou 7.230,- Kč. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Brno – venkov 3.959,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle ustanovení           § 2 zákona č. 403/1990 Sb. Měl za prokázáno, že vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobce, bylo v daném případě odňato na základě výměru Ministerstva stavebnictví z 28. 8. 1959 a na základě rozhodnutí téhož ministerstva ze          4. 1. 1962, takže v tomto případě šlo o znárodnění zestátněním ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 114/1998 Sb. Soud prvního stupně byl však toho názoru, že žalobce neprokázal, že by vyzval žalované k vydání věcí, uvedených v jeho žalobě, do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. Došlo tedy, podle názoru soudu prvního stupně, k tomu, že podle ustanovení § 5 (ve spojení s ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) nárok žalobce na vydání věci tu zanikl; výzva k vydání věcí tu totiž nebyla žalovaným doručena v zákonem stanovené prekluzívní době. Žalobce se také obracel na Ministerstvo pro správu národního majetku a na Ministerstvo financí se žádostí o poskytnutí finančních náhrad podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní byli povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Soud prvního stupně dovozoval, že „rozpor s tehdy platnými právními předpisy v souvislosti s nabytím majetku tu nelze spatřovat v tom, že tehdejší národní výbor případně nedodržel postup podle vyhlášky č. 205/1958 Úředního listu – zcizení majetku (provozních budov v hodnotě do 20.000,- Kč) prodejem do soukromého vlastnictví či zbouráním“. Rozhodující tu bylo, podle názoru soudu prvního stupně, účelné využití stavby a následná dispozice s nemovitostmi; žalovaní sami v rozporu s tehdy platnými předpisy nejednali. Žalovaní zaplatili tehdy podle kupní smlouvy z 10. 3. 1964 za koupi nemovitostí kupní cenu 7.330,- Kč, která byla na nich státem vyžadována a která odpovídala odhadu zpracovanému metodikou, kterou uznal za správnou i soudem ustanovený znalec. Nebylo tu zjištěno ani žádné protiprávní zvýhodnění. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že i když se žalobce domáhal svou žalobou jednak uložení povinnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, ale zároveň také uložení povinnosti žalovaným vydat tyto věci žalobci, bylo tu možné o žalobě s těmito žalobními návrhy jednat a rozhodnout, protože i v případě vyhovění žalobě „by tu žalobce neměl dva exekuční tituly“. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov z 5. 6. 2002, čj. 7 C 425/92-154, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 7. 4. 2005, sp. zn. 54 Co 641/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označených I., II. a IV. Pouze ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to tak, že žalobci bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) žalovaným na náhradu nákladů řízení 14.960,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Také na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo zaplatit žalovaným 7.890,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobce pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, došlo na stát podle ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud však dospěl k výslednému závěru, že žalobce neprokázal uplatnění svého nároku, jako oprávněné osoby, na vydání nemovitostí v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě. V řízení bylo sice zjištěno, že žalobce poslal dne 24. 9. 1991 písemnou výzvu (žalobcem podepsanou a adresovanou žalovaným) v níž vyzýval k vydání pozemků parc. č. 94 a parc. č. 245 v katastrálním území T. u B., avšak nepodařilo se žalobci prokázat, že tato výzva byla povinným osobám řádně doručena. Výzva byla doručena na vědomí Městskému úřadu v R. u B. dne 30. 4. 1991. Bylo také zjištěno, že žalobce vyzval Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvo financí k poskytnutí finančních náhrad podle zákona č. 403/1990 Sb. za jeho majetek, který přešel na stát. Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích (označených I. a II.), jimiž byly zamítnuty žalobní návrhy žalobce na uzavření dohody a na uložení povinnosti  žalovaným vydat žalobci předmětné nemovitosti, jakož i ve výroku o  povinnosti žalobce nahradit státu náklady řízení podle ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Jen ke změně výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem přikročil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k nesprávnému určení výše těchto nákladů soudem prvního