28 Cdo 1556/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1556/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1556/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1556.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 13 oddst. 4 předpisu č. 87/1991Sb. § 1 předpisu č. 233/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1556/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) L. B., b) E. B., obou bytem R., obou zastoupených JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem Praha 1 – Jungmannova12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 93/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 392/2010-60, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 392/2010-60, zrušuje se v odstavci prvém v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení 2,664.540,- Kč, jakož i v odstavci druhém, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali po žalované zaplacení finanční náhrady každému ve výši 1,419.150,- Kč s odůvodněním, že jejich žaloba směřující proti nynějším vlastníkům nemovitostí, jež tito nabyli od státu poté, co žalobci odešli do emigrace v roce 1984, byla zamítnuta. Dopisem ze dne 13. 8. 2003 požadovali po žalované finanční náhradu ve výši stanovené podle znaleckého posudku, jímž byly nemovitosti oceněny současnou cenou podle stavu k roku 1984, tedy v částce 2,838.300,- Kč. Žalovaná trvala na ocenění v souladu s ustanovením § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, to je ve výši 173.760,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně přiznal rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, č. j. 31 C 93/2009-36, žalovaným částku podle žaloby, a to každému z nich ve výši 1,491,150,- Kč, z toho 30.000,- pro každého z nich v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž přiznal žalobcům náklady řízení v plné výši. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu západ ze dne 16. 1. 2002, č. j. 4 C 772/l95-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 181/2002-200, byla zamítnuta žaloba L. B. a E. B. směřující proti M. P. a V. P., jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí blíže uvedených ve výroku rozsudku. Podle odůvodnění rozsudku se tak stalo proto, že žalovaní nebyli při uzavírání kupní smlouvy protiprávně zvýhodněni a nebylo prokázáno, že by kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitosti, žalovanými uzavřena 28. 3. 1985, byla v rozporu s platnými právními předpisy. Žalovaný nabyli nemovitosti od státu, na nějž majetek přešel dne 3. 8. 1984 podle § 453a občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Pokud jde o výši požadované náhrady, vyšel soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku ze dne 17. 6. 2005, zpracovaného podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČSR č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., č. 589/1990 Sb. a č. 40/+991 Sb., podle stavu opotřebení k datu přechodu na stát, tj. k roku 1984. Vyšel dále z nesporných zjištění o předchozím uplatnění nároků žalobci vůči žalované ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon“). Dovodil poté, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona, žalovaná osobou povinnou a že žalobcům svědčí nárok na přiznání finanční náhrady podle § 3 zákona. Po právní stránce zdůraznil soud prvního stupně předně vázanost Ústavou, která v článku 10 dává přednostem před zákonem ratifikovaným a vyhlášeným mezinárodním smlouvám o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Takovou smlouvou je i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která vstoupila pro Českou a Slovenskou Federativní republiku v platnost dnem 18. 3. 1992, včetně přílohy 1. Tou je dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který v článku 1 vymezuje ochranu vlastnictví. Podle něho každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Soud prvního stupně dále poukázal na důsledek plynoucí z toho, že přistoupením k této Úmluvě akceptoval stát také pravomoc Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“, resp. „Soud“) podle článku 46 Úmluvy, článku 1 – 4 protokolu č. 4, článku 1 – 5 protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní republiku. Proto je třeba z rozhodnutí tohoto soudu vycházet. Z toho důvodu odmítl jako nepřípustnou argumentaci žalované, podle níž nelze akceptovat závěry rozhodnutí ESLP ze dne 5. 11. 20902 ve věci B. P. a J. P. proti České republice. Připomněl, že podstatou zmíněného sporu byla odpověď na otázku, zda vrácení kupní ceny státem, za oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb., je přiměřené či nikoliv. Odkázal na argumentaci rozhodnutí soudu, podle něhož, i když obecným cílem restitučních zákonů je zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, je nutné provádět toto zmírnění tak, aby nebyly způsobeny nové nepřiměřené křivdy. Za tím účelem by měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemen odpovědnosti státu, který kdysi majetek zkonfiskoval. Jakýkoliv zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Zvláště musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv je narušena, pokud dotčená osoba by byla nucena nést nepřiměřenou zátěž. Proto vyvlastnění osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena, a že náhrada vyplacená vyvlastněnému má být v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku. S poukazem na zjištěné okolnosti případu a vázanost shora citovaným rozhodnutím ESLP pak soud prvního stupně dospěl k závěru o přiměřenosti výše finanční náhrady podle předloženého znaleckého posudku, proti jehož obsahu a závěrům žalovaná nic nenamítala. Co se týče formy náhrady, vyšel soud prvního stupně ze znění ustanovení § 13 odst. 4 zákona, který přiznává vyplacení hotovosti oprávněným osobám nejvíce ve výši 30.000,- Kč. I když v druhé větě se hovoří o tom, že výši finanční náhrady v hotovosti upraví vláda svým nařízením, má soud za to, že je správné vycházet ze znění prvé věty, neboť má zato, že je-li výše náhrady v hotovosti v prvé větě přímo vyjádřena, nelze v druhé větě svěřit její výši libovůli vládního nařízení, které je předpisem nižší právní síly a zákon je třeba v tomto směru vykládat ve prospěch oprávněné osoby. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 co 392/2010-60 tak, že žalované uložil zaplatit každému ze žalobců částku 10.000,-Kč a částku 76.880,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, v pariční lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části ohledně zaplacení dalších 2,664.540,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl rovněž o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně zhodnotil. Podle odvolacího soudu je třeba dát za pravdu argumentaci žalované, neboť tato je v souladu s ustanovením § 13 odst. 4 zákona. Podle něj se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje za podmínek blíže v tomto ustanovení uvedených. Je přitom na vůli oprávněné soby, zda bude požadovat finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. V obou případech se cena stanoví podle cenových přepisů platných ke dni účinnosti zákona. Odvolací soud nesouhlasil s odkazem soudu prvního stupně na případ, který byl řešen ESLP ve vě