28 Cdo 1633/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1633/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2005 Spisová značka:28 Cdo 1633/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1633.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 23 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 25 odst. 1 předpisu č. 122/1975Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 115/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1633/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. H., B/ Ing. J. K. a C/ Ing. F. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu O., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení hospodářských budov, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. 6 C 160/99 a 7 C 123/2003 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.3.2005, čj. 24 Co 557/2004-276, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení 19.379 Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. T. H, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 20.5.2004, čj. 7 C 123/2003-237, uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců na náhradě za znehodnocené a odstraněné hospodářské budovy bývalé zemědělské usedlosti částku 201.405 Kč, podle § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení částečně potvrdil rozsudek, pokud bylo žalovanému uloženo zaplatit každému z žalobců 150.653 Kč ; ve zbývající částce rozsudek změnil a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu po má právní stránce zásadní význam, protože přinesl podstatné zvýhodnění oprávněných osob uplatňujících své nároky v rozporu se zákonem.Tím dal najevo, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Dovolání odůvodnil tím, že řízení trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navíc dle názoru dovolatele nemají skutková zjištění soudu v podstatné části oporu v provedeném řízení, protože soud nevzal dostatečný zřetel na tvrzení žalovaného.Vada řízení spočívá dle jeho názoru v tom, že soud zahrnul do výpočtu náhrady za hospodářské budovy i náhradu za obytnou budovu, ohledně níž byla žaloba soudem pravomocně zamítnuta. Dovolatel je dále toho názoru, že lhůty k uplatnění nároku nebyly dodrženy a nárok žalobců zanikl podle § 13 odst. 3 zákona o půdě. Konečně dovolatel uplatňuje, že podle výpisu z katastru nemovitostí z roku 1964 byl vlastníkem hospodářských budov on, nikoli žalobci (nebo jejich právní předchůdkyně). Vznik svého vlastnictví dovodil ze zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, protože právní předchůdkyně žalobců jako původní vlastník těchto budov, se stala členkou družstva. Právní poměry vztahující se k uvedeným budovám se tedy neřídily ustanovením § 123/1975 Sb., z čehož mylně soud vycházel. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobci se vyjádřili, že s námitkami žalovaného obsaženými v jeho dovolání se vypořádal již odvolací soud. Jsou toho názoru, že rozhodnutím odvolacího soudu není řešena otázka zásadního významu po právní stránce, když otázkou promlčení se již Nejvyšší soud zabýval ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci. Výpočet náhrady za hospodářské budovy je založen na posudku soudního znalce a je správný. Za správný považují i právní závěr obou soudů, že hospodářské budovy zůstaly ve vlastnictví jejich matky a argumentace žalovaného není ani s ohledem na zákon o zemědělském družstevnictví správná proto, že právní předchůdce žalovaného odmítl hospodářské budovy převzít. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako bezdůvodné, případně je zamítl. Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.) a dovolací soud proto zkoumal jeho přípustnost. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, takže nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Soud prvního stupně však původně rozhodl jinak, tj. zamítnutím žaloby, a to rozsudkem ze dne 2.5.2001, čj. 6 C 160/99-165, a tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.5.2003, čj. 18 Co 95/2003-206, (byť se tak stalo až poté, co jeho původní, potvrzující rozsudek, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2003, čj. 28 Cdo 995/2002-200). Právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v tomto usnesení, se pak soud prvního stupně řídil a následně žalobě vyhověl, tj. rozhodl podruhé jinak. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. Dovolací soud je proto projednal z důvodů uvedených dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) dospěl však k závěru, že není důvodné. V prvé řadě dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení nelze považovat správnost výpočtu výše náhrady soudem - v takovém případě by šlo o dovolací důvod, že skutková zjištění soudu se neopírají o provedené dokazování. V dané věci konkrétně jde o námitku žalovaného, že náhrada za hospodářské budovy byla nesprávně vypočtena a byla do ní zahrnuta i částka náhrady za obytnou budovu, ohledně níž bylo žaloba pravomocně zamítnuta. Dovolací soud však tuto námitku dovolatele neshledal oprávněnou, protože soud plně vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. K., který zvlášť vypočetl náhradu za obytnou budovu včetně souvisejících staveb, a zvlášť náhradu za ostatní, tj. hospodářské budovy bývalé zemědělské usedlosti. Pokud jde o zánik práva žalobců podle § 13 zákona o půdě, tvrzení žalovaného odporuje obsahu spisu; otázkou promlčení, které žalovaný vznesl, se pak dovolací soud již podrobně zabýval ve svém předchozím rozsudku, a v této věci proto odkazuje na jeho odůvodnění. Zbývá proto posoudit tvrzení žalovaného, že došlo podle zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, k přechodu vlastnictví k předmětným hospodářským budovám tím, že jejich původní vlastnice A. K. vstoupila v roce 1967 do jednotného zemědělského družstva. Tak by tomu bylo v případě, že by podle zákona, upravujícího v té době právní poměry v zemědělských družstvech, došlo k odevzdání hospodářských budov do vlastnictví družstva, tedy nikoli podle zákona z roku 1975, ale podle tehdy platného zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech. Podle § 25 tohoto zákona přecházely výrobní prostředky družstevníků (mezi jimi i hospodářské budovy) odevzdáním, tedy jednoznačně na základě právního úkonu. U právních úkonů týkajících se převodu nemovitostí, pak občanský zákoník vyžadoval písemnou formu.( viz § 44 obč. zák. v tehdy platném znění). V řízení nebylo zjištěno, že by k takovému úkonu došlo. Tomu odpovídá i zjištění soudu prvního stupně, že JZD Z. v B. převzalo od členky A. K. živý a mrtvý inventář, a při jeho ocenění v zápisu ze dne 27.5.1967 výslovně konstatovalo, že budovy od předchozího uživatele Státních statků nepřevzalo, protože nebyly udržovány. Námitka dovolatele, že nemohl nerespektovat ustanovení zákona, není případná, protože § 25 citovaného zákona odkazoval, pokud jde o rozsah odevzdání výrobních prostředků, na Vzorové stanovy zemědělských družstev. Ty byly publikovány vyhláškou ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 169/1964 Sb., a v článku 34 odst. 2 povinnost odevzdat budovy omezovaly na ty, které družstvo potřebovalo pro společné hospodaření. Stejnou zásadu pak zakotvoval i § 36 odst. 1 následného zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví a Vzorové stanovy obsažené v nařízení vlády č. 137/1975 Sb., čl. 14 odst. 2. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak jsou shora uvedena, pak jednoznačně vyplývá, že družstvo hospodářské budovy bývalé zemědělské usedlosti čp. 1 v B. v době vstupu jejich vlastnice do družstva nepotřebovalo, protože je odmítlo převzít a nedošlo k právnímu aktu jejich odevzdání do vlastnictví družstva. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný (jeho právní předchůdce) byl veden v tehdejší evidenci nemovitostí v rubrice „uživatel - vlastník“, protože evidence vlastníků zemědělských nemovitostí, jež byly v užívání