28 Cdo 1657/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1657/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 8. 2008 Spisová značka:28 Cdo 1657/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1657.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 20 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2431/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1657/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. L., jako právního nástupce původní žalobkyně L. L., zemřelé, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 6 C 174/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.2.2007, čj. 22 Co 406/2006-168, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl rozsudkem ze dne 20.3.2006, čj. 6 C 174/2005-144, návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout původní žalobkyni L. L. náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále jen „inventář“) ve výši 1,875.708,- Kč, a to z důvodu promlčení, jehož se žalovaný dovolal. Městský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým shora uvedeným rozsudkem, když skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Vyšel z toho, že původní žalobkyně jako oprávněná osoba podle § 20 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), uplatnila nárok na náhradu za část inventáře, který původně sloužil obhospodařování zemědělské usedlosti o výměře 51,6612 ha, náhrada jí byla poskytnuta jednou z povinných osob, tj. Výzkumným ústavem rostlinné výroby v P. – R. za inventář odpovídající jím užívané výměře 20.1936 ha. Protože nebylo známo, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za zbývající inventář, požádala žalobkyně o určení povinné osoby Ministerstvo zemědělství, které rozhodlo, že návrh se zamítá, protože nelze povinnou osobu určit. Současně byla žalobkyně poučena, že oprávněná osoba má v takovém případě možnost požádat podle § 20 odst. 2 zákona o půdě P. f. ČR (dále jen „P. f.“), který ji poskytne podle § 18a zákona o půdě. Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství je podle § 20 odst. 7 zákona o půdě uplatněním nároku podle zákona o půdě. Stejně jako soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu inventáře nezanikl v důsledku prekluze upravené v § 13 zákona o půdě; žalobkyně však tento nárok neuplatnila v promlčecí lhůtě, tj. do tří let ode dne, kdy mělo být plněno. Na běh promlčecí lhůty od 12.11.1996 do 2.7.2001 či 18.6.2001, kdy byla vydána rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání resp. nevydání dvou pozemků, nemá vliv vydání těchto rozhodnutí, protože žaloba byla podána právě s odvoláním na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, podle něhož se osobu povinnou k poskytnutí náhrad nepodařilo určit a žalobkyně uplatňuje své nároky proti P. f. Po vynesení rozsudku odvolacího soudu původní žalobkyně v průběhu lhůty pro podání dovolání zemřela, a na její místo nastoupil žalobce jako její právní nástupce. Poté, co rozsudek byl opětovně doručen jemu, podal s ohledem na datum tohoto druhého doručení včasné a formálně vyhovující dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu, dosud dovolacím soudem neřešenou, označuje otázku, zda rozhodnutí Ministerstva zemědělstvím podle § 20 odst. 7 zákona o půdě, kterým se zamítá návrh oprávněné osoby na určení povinné osoby k uplatnění nároku na náhradu inventáře, může být skutečností, určující počátek běhu promlčecí doby a zda lze na vydání náhrad P. f. analogicky určit dobu 60 dnů uvedenou v § 20 odst. 2 zákona o půdě a stanovenou pro případ náhrad právnickými osobami, které inventář převzaly. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterým byl zamítnut návrh původní žalobkyně na určení povinné osoby s poučením, že má nárok uplatnit u P. f., nestanovilo, zda promlčecí doba začíná běžet od právní moci tohoto rozhodnutí, nebo dnem odmítnutí plnění se strany P. f., nebo uplynutím 60 dnů od právní moci rozhodnutí P. f. Analogické užití 60 denní lhůty považuje dovolatel za nepřípustné, protože zákonodárce je směřoval pouze k povinným osobám, nikoli k P. f., jemuž žádnou lhůtu pro poskytnutí náhrad nestanoví. Soud tak stanovením počátku promlčecí doby rozhodl v neprospěch oprávněné osoby, což je v přímém rozporu se smyslem restitučních předpisů. Dovolatel také s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu z 22.5.2003, sp.zn. 6 A 95/2002 nesouhlasí s posouzením charakteru předmětného rozhodnutí, jež není rozhodnutím o hmotném právu, tj. nároku na náhradu za inventář, ale má vytvořit oprávněným osobám pozici pro uplatnění takového práva tím, že může rozhodnout, která organizace je organizací povinnou. Takový akt správního orgánu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 o.s.ř., neboť nezakládá, nemění, neruší ani závazně nedeklaruje žádná subjektivní oprávnění ani povinnosti. Soud ani není rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo je povinnou osobou, vázán. Takovým rozhodnutím se právo nezakládá ani neodnímá a nevzniká jím žádná právní povinnost, která by tu dříve nebyla. Jde vlastně o formalizovanou podobu dobrých zdání správních úřadů, jichž adresát může nedbat, aniž by to mělo pro něj následek zánik práva nebo nějaké povinnosti. Z toho dovolatel vyvozuje, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství nemohlo v dané věci založit běh promlčecí doby, neboť se jedná pouze o informaci státního úřadu, která není nijak závazná. Žalobkyně tedy mohla i po vydání tohoto rozhodnutí sama pátrat o povinných osobách a žádat o nich vydání náhrad. Byla sice poučena, že se může obrátit na P. f., to však neznamená, že by dříve toto právo neměla. Tuto skutečnost považuje za nejpodstatnější a shrnuje, že právo obrátit se na P. f. jí nevzniklo rozhodnutím Ministerstva zemědělství, ale měla je již dříve a rozhodnutí bylo pouze informací, jak se v dané chvíli zachovat. Pokud zákon o půdě stanoví v § 20 odst. 7, že rozhodnutí o určení povinné osoby je uplatněním nároku, týká se to jen možných povinných osob, mezi nimiž ministerstvo rozhoduje. Nelze-li takto povinnou osobu určit je povinnou osobou ta, která pozemky užívala, je povinnou osobou ta, která pozemky užívala ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho dovolatel usuzuje, že zákon má na mysli určení povinné osoby ve výroku rozhodnutí správního orgánu a v případě zamítnutí návrhu na určení povinné osoby není dána žádná právní jistota, že povinnou osobu lze dohledat. Právní závěr odvolacího soudu by ostatně vedl k tomu, že pokud by se žalobkyně na Ministerstvo zemědělství vůbec neobrátila, nemohlo by dojít k promlčení jejího nároku, protože promlčecí doba by se neměla od čeho odvíjet. Dalším argumentem dovolatele je okolnost, že rozsah náhrady za inventář je vázán na rozsah vydané zemědělské půdy a proto lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemůže podle § 20 odst. 5 zákona o půdě skončit před uplynutím doby šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků, přičemž žalobkyni byly vydány pozemky, od nichž nárok na náhradu inventáře odvíjí, až počínaje rokem 2000 a násl. Dovolatel upozorňuje též na námitku rozporu s dobrými mravy, kterou uplatňoval ve všech stadiích soudního řízení, s níž se však napadené rozhodnutí nevypořádalo. Námitku promlčení považuje za nepřípustnou proto, že představuje bránění uspokojení nároků oprávněných osob. Žalovaný námitku promlčení neodůvodnil a uvedl, že ji vznáší z opatrnosti. Žalovanému je v zákoně uložena povinnost poskytnout náhradu, žádný předpis však nestanoví, že by se na něj měly oprávněné osoby obracet v konkrétních lhůtách, popř. že by žalovaný musel nějaké lhůty dodržet. Ostatně žalovaný sám žalobkyni odkázal na soud sdělením ze dne 13.5.2002, aniž se zmínil o promlčení nároku. Odvolací soud pak uznáním námitky promlčení zkrátil práva oprávněné osoby nepřípustným užitím analogie s povinností povinných osob a P. f., čímž mu stanovil povinnost rozhodnout ve lhůtě, kterou ze zákona nemá. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc b