28 Cdo 1738/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1738/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2018 Spisová značka:28 Cdo 1738/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1738.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 7. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.8.2018IV.ÚS 2731/18prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto14.5.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1738/2017-167 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 117/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2016, č. j. 8 Co 1799/2016-140, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. června 2016, č. j. 5 C 117/2014-112, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 899 236 Kč jako náhrady škody (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, Nejvyšší soud odmítl (podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. i čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, byly odvolací soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (viz § 237 o. s. ř.). V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši odpovídající hodnotě pozemku v k. ú. N. Tento pozemek byl žalobci spolu s dalšími identifikovanými pozemky vydán jako náhradní podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), na základě převodní smlouvy uzavřené dne 22. 7. 2003 s Pozemkovým fondem České republiky. V části týkající se předmětného pozemku byla převodní smlouva shledána neplatnou proto, že pozemek byl ve vlastnictví třetích osob, nikoliv státu a nemohl být tudíž vydán oprávněné osobě jako náhradní, přičemž vlastnické právo jiných osob bylo určeno i rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Prachatice ze dne 25. 9. 2012, č. j. 167323/2012-MZE-130719, vydaného ve sporu z duplicitního vlastnictví v procesu pozemkových úprav podle ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Byla-li smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR absolutně neplatná v části, jíž měl být převeden předmětný pozemek, pak – uzavírá odvolací soud – její účinky v tomto rozsahu vůbec nenastaly, na žalobce vlastnické právo k pozemku nepřešlo a nemohla mu tak vzniknout škoda ve výši hodnoty předmětného pozemku, přičemž žalobcem uplatněné okolnosti nelze kvalifikovat ani jako ušlý zisk. Restituční nárok v uvedeném rozsahu zůstal žalobci zachován a byl vypořádán poskytnutím náhrady v penězích. Proti závěrům odvolacího soudu (závěru, že žalobci nemohla vzniknout škoda ve výši tržní ceny předmětného pozemku) brojí žalobce s argumentací, že předmětný pozemek mu byl „odňat“ rozhodnutím o duplicitním vlastnictví v rámci komplexních pozemkových úprav podle ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., jež považuje za rozhodnutí konstitutivní, a že jeho restituční nárok na poskytnutí náhradního pozemku se uzavřením smlouvy s Pozemkovým fondem ČR „transformoval“ na nárok na ve smlouvě konkrétně určené pozemky, jejichž vlastníkem se však nestal. Nastoluje i otázku povahy odpovědnosti státu za způsobenou škodu, kdy má za to, že zavinění žalované třeba posuzovat přísněji (byť zde nejde o nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a dovolává se toho, že byl dobrověrným držitelem předmětného pozemku. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má konstitutivní povahu rozhodnutí, jímž se provádí komplexní pozemkové úpravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, spolu s další judikaturou citovanou v odůvodněních těchto rozhodnutí). Takovým rozhodnutím ovšem není rozhodnutí v otázce rozporu vyplývajícího z duplicitního vlastnictví podle § 13 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., jež je rozhodnutím o sporu soukromoprávní povahy mezi duplicitně zapsanými vlastníky a má povahu deklaratorní (srov. např. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 7 Co 2779/2006, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 7, ročník 2008, s. 251). Uvedený závěr o povaze projednávané věci jako soukromoprávní, s tím, že ta může být po rozhodnutí správního orgánu na návrh projednána v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř., je obsažen i v judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4640/2008, či usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4264/2008). Názor, že každé rozhodnutí vydané v rámci pozemkových úprav je rozhodnutím konstitutivním, není pak obsažen ani v dovolatelem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007; 30 Cdo 4802/2007. Svou povahou deklaratorní je přitom i rozhodnutí soudu ve sporu o určení vlastnického práva, iniciované žalobou podle § 80 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5335/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1049/2005). Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenou rozhodovací praxí zcela konformní, zatímco žalobcem konstruovaný závěr, že vlastnické právo k pozemku původně nabyl (přesto, že převodní smlouva je v dotčené části neplatná, neboť žalobci měl být takto vydán i pozemek ve vlastnictví třetí osoby) a že mu byl pozemek „odňat“ až na základě označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (jímž byla řešena z tohoto důvodu vzniklá duplicita vlastnictví) se s rozhodovací praxí evidentně rozchází. Vznik skutečné škody ve výši hodnoty předmětného pozemku nelze pak dovozovat z toho, že žalobce „pozbyl“ předmětný pozemek, jehož skutečným vlastníkem se však nestal (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2680/2012) a škoda nemůže za této situace spočívat ani v nenabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013). Dovolatel dále argumentuje i tím, že uzavřením smlouvy o převodu pozemků s Pozemkovým fondem ČR se původní nárok na poskytnutí náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě transformuje na nárok na vydání smlouvou konkrétně určených pozemků, pročež po uzavření dohody již žalobce neměl a následně ani nemůže mít jiný nárok než na převedení smlouvou určených pozemků. Smlouva, kterou jsou oprávněné osobě převáděny náhradní pozemky, je dvoustranným právním úkonem, který tak může být stižen absolutní neplatností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3518/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1951/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 547/2008). Byla-li smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR absolutně neplatná v části, jíž měl být převeden předmětný pozemek, její účinky v tomto rozsahu vůbec nenastaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 999/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 304/2007) a restituční nárok žalobce v daném rozsahu proto nebyl uspokojen, tudíž a