28 Cdo 1799/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1799/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1799/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1799.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Daň z přidané hodnoty Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 1958 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 9. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2989/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1799/2020-346 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce B. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zaplacení částky 506.604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 23/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 (nesprávně uvedeno ze dne 16. ledna 2019), č. j. 53 Co 343/2019-310, takto: I. Dovolání se o d m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 18 C 23/2017-251, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 253 302 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 253.302 Kč, od 1. 4. 2015 do zaplacení, jakož i částku ve výši 253.302 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 253.302 Kč, od 1. 7. 2015 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 145.252,30 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů státu ve výši 8.855 Kč (výrok III.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 (nesprávně uvedeno ze dne 16. ledna 2019), č. j. 53 Co 343/2019-310, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 43.962 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 4. 2015 do zaplacení, částky 43.962 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 7. 2015 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 209.340 Kč od 1. 4. 2015 do 30. 12. 2016 a z částky 209.340 Kč od 1. 7. 2015 do 30. 12. 2016, zamítl (výrok I.), v části ohledně částky 418.680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 12. 2016 do zaplacení jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 142.106,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Vladislavy Hanákové, Ph.D. (výrok III.) a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení výši 8.855 Kč (výrok IV.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobce na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému faktickým užíváním bez jakéhokoli právního důvodu části pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY o celkové rozloze užívané plochy 6.978 m2, a to za období I. a II. čtvrtletí roku 2015, na nichž měl umístěny své (dočasné) stavby, respektive jejich pozůstatky. Právním důvodem užívání pozemků žalovaným byla původně nájemní smlouva ze dne 20. 9. 2004 uzavřená mezi účastníky na dobu určitou od 1. 1. 2005, nejpozději do 31. 12. 2009, přičemž pozemky byly žalovanému pronajaty za účelem výstavby silničního okruhu kolem XY. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 21 C 12/2013-56, byla žalovanému uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit, a protože tak žalovaný neučinil, byla na základě tohoto rozsudku zahájena exekuce. Úřadem městské části Praha 16 je pak pod sp. zn. 00575/13/OVDŽ/Jj vedeno řízení o odstranění stavby z pozemků, přičemž ještě v květnu 2018 nebyly provedeny veškeré úpravy. Při určení výše náhrady z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému vyšly soudy obou stupňů z revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Mertena, ve znění jeho dodatků, ve spojení s výslechem znalce, jímž výše obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase byla určena v částce 120 Kč/m2/rok. Odvolací soud však – na rozdíl od soudu prvního stupně - nepovažoval za opodstatněný nárok žalobce na navýšení výsledné výše této náhrady o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z přiznaného plnění; v tomto ohledu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, jakož i na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 a sp. zn. 30 Cdo 998/2016, s tím, že závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, nelze na danou věc aplikovat, neboť skutkové okolnosti jsou odlišné v tom, že jím byla řešena otázka zdanění plnění podle smlouvy o dílo, od níž bylo odstoupeno. Za nesprávný (s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, a ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007, které se podle jeho názoru uplatní i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně též v části, jíž byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení žalovaného ode dne 1. 4. 2015, resp. od 1. 7. 2015 do zaplacení, jelikož je třeba vyjít z § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. V dané věci je tak třeba stanovit splatnost bezdůvodného obohacení „ve vazbě na výzvu věřitele ke splnění“, jíž je předžalobní výzva žalobce ze dne 27. 12. 2016, doručená žalovanému dne 29. 12. 2016. Žalobce tudíž nemá nárok na zákonný úrok z prodlení do 30. 12. 2016, neboť žalovaný se dostal do prodlení nejdříve dne 31. 12. 2016. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. především v řešení otázky, „zda podléhá bezdůvodné obohacení v případě bezesmluvního užívání pozemků DPH?“; resp. otázky, „zda lze nepřiznat žalobci částku odpovídající DPH vůči žalovanému za stavu, kdy žalobce je plátcem DPH a je dle platného zákona o DPH tuto povinen přiznat a odvést?“, jinak řečeno, „zda lze v občansko-právním řízení soudně odepřít žalobci povinnému odvést DPH právo na náhradu částky DPH vůči žalovanému subjektu, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje“, která by dle jeho mínění měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla vyřešena v jeho dosavadní judikatuře, a kterou odvolací soud posoudil nesprávně. Při řešení této otázky je třeba vyjít z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která konstantně přijímá závěr, dle nějž užíváním cizí věci (v daném případě pozemků) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (srov. § 2991 o. z.). Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byly naznačené situace podřazovány skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016). Dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, jakož i další v něm