28 Cdo 1842/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1842/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 11. 2002 Spisová značka:28 Cdo 1842/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1842.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 87/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1842/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. K., a 2/ L. K., oběma zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 4 C 876/97 o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.4.2002, čj. 5 Co 614/2002-612, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal rozhodnutí soudu o přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobce k domu čp. 2, stavební parcele č. 139 a zahradě č. 1449 v obci S. L., podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Návrh odůvodnil tím, že žalovaní nabyli uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Okresní soud v Písku o věci rozhodoval několikrát. Nejprve rozsudkem ze dne 21.2.1995, čj. 4 C 303/92-137, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29.3.1995, čj. 4 C 303/92-142, návrhu žalobce vyhověl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5.1.1996, čj. 5 Co 484/95 a 5 Co 1522/95-189, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 22.7.1996, čj. 4 C 303/92-303 návrh žalobce zamítl. Tento rozsudek byl poté rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.12.1996, čj. 5 Co 2358/96-322, potvrzen. Na základě ústavní stížnosti žalobce byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny nálezem Ústavního soudu sp.zn. ČR III. ÚS 95/97. Okresní soud v Písku pak rozsudkem ze dne 23.6.1998, čj. 4 C 876/97-386, vyslovil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechází z žalovaných na žalobce a zamítl návrh, aby žalovaní byli uznáni povinnými tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobci. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27.10.1999, čj. 5 Co 2487/98-483, zrušen, vyjma výroku o zamítnutí části návrhu, který zůstal nedotčen, a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Písku pak rozsudkem ze dne 16.11.2001 vyslovil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechází na žalobce, když dospěl k závěru, že byla žalovaní nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší než činila cena dle tehdy platných cenových předpisů; přitom nepovažoval za rozhodující, že žalobce byl v dospělém věku adoptován podle rakouského právního řádu. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26.4.2002, čj. 5 Co 614/2002-612. Odvolací soud doplnil řízení konstatováním obsahu brožury „Stručné dějiny rodu knížat ze S.“, navrženém žalovanými; z něj dovodil, že prokázání skutečnosti, že žalobce je považován členy rodiny S. a autora publikace J. Z., za člena rodiny dr. J. S., a to člena patřícího k primogenituře, nevede k jinému právnímu závěru, než učinil soud prvního stupně. Odvolací soud sdílí jeho názor, že samotná skutečnost osvojení žalobce jeho příbuznými podle rakouského práva neznamená, že žalobce již není dítětem původního vlastníka sporných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Podle odvolacího soudu mají zásadní význam důsledky osvojení, které nastaly podle rakouského práva, a nesdílí tak námitky žalovaných, že důsledky osvojení by měly být posuzovány podle práva českého. Odvolací soud odlišuje právní vztah osvojení a posléze právní vztahy, které v důsledku osvojení vznikly, ale vyslovil názor, že rozhodně nelze podřizovat právní vztahy vzniklé osvojením podle rakouského práva ustanovením českého zákona o rodině, jak činí žalovaní. Neplyne to ani z ustanovení § 24 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, které hovoří o tom, že právem státu, jehož příslušníkem dítě je, se řídí vztahy mezi rodiči a dětmi, včetně výchovy a výživy. Vztah vzniklý osvojením je vztahem speciálním a nelze jej podřazovat pod vztahy mezi rodiči a dětmi. I když je žalobce českým státním občanem, důsledky jeho osvojení je nutno důsledně posuzovat podle rakouského práva. Je skutečností, že k okamžiku osvojení zanikly rodinně právní vztahy mezi žalobcem a jeho pokrevními rodiči, s výjimkou pokrevního příbuzenství a s výjimkou majetkových práv uvedených v ustanovení § 182a a § 182b rakouského všeobecného občanského zákoníku (ABGB). Odvolací soud je toho názoru, že při posuzování, zda žalobce je dítětem původního vlastníka, musí být vzaty v úvahu především ty vztahy, které osvojením nezanikly. Za podstatnou považuje skutečnost, že nezanikla majetková práva, neboť jejich zachování je podstatné pro posouzení otázky, zda je žalobce oprávněnou osobou podle zákona o půdě. Účelem tohoto restitučního předpisu je zejména zajistit obnovení vlastnických vztahů v konkrétní rodině. Proto je zvláštní právní nástupnictví (vyjma dědiců ze závěti) charakterizováno příbuzenstvím s původním vlastníkem. Jedním ze základních majetkových práv, které zůstalo žalobci i po jeho osvojení příbuznými, pak je právo dědění po pokrevním otci. Podle názoru odvolacího soudu zůstal zachován i právní vztah mezi pokrevním otcem žalobce a žalobcem i po osvojení v takovém rozsahu, že je nutno žalobce považovat za dítě původního vlastníka ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, neboť dítětem ve smyslu tohoto ustanovení je i ta osoba, jejíž majetkové vztahy k původní rodině nebyly osvojením zásadně dotčeny. Jiný výklad by podle odvolacího soudu narušoval účel citovaného restitučního předpisu. Odvolací soud vzal přitom v úvahu doplněk znaleckého posudku, že „žalobce přešel do rodiny svých adoptivních rodičů a ve smyslu rakouského práva se stal synem svého osvojitele“. Tyto právní důsledky osvojení jsou nepochybné, avšak nevylučují shora uvedený závěr odvolacího soudu, neboť znalec současně uvedl, že jiná práva zůstala mezi osvojencem a jeho původní rodinou účinná. Odvolací soud nepovažoval argument žalované, že způsobilost občana České republiky „k právům a právním úkonům“ musí být posuzována jen podle práva České republiky, i když byl osvojen podle cizího práva, za případný. Ze skutečnosti, že podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 97/1993 Sb. má být při posuzování způsobilosti osoby k právům a právním úkonům použito českého hmotného práva, nelze dovozovat, že by měly být důsledky osvojení podle rakouského práva posuzovány podle českého zákona o rodině. Jestliže k osvojení žalobce došlo podle rakouského práva, nelze jej považovat za osvojence ve smyslu zákona o rodině. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v otázce nenaplnění podmínek oprávněnosti žalobce podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Považoval za správný jeho názor, že pokud závěť žalobcova otce nebyla předložena kompetentnímu českému státnímu orgánu (do 31.12.1992 státnímu notářství), ale pouze v dědickém řízení vedeném v Rakousku, nejednalo se o předložení závěti ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Poukázal přitom na stejný právní názor, vyslovený Ústavním soudem v nálezu, který soud prvního stupně ve svém odůvodnění přesně citoval. Ani odvolací soud přitom nespatřoval žádné odlišnosti mezi skutkovými okolnostmi, za nichž rozhodoval Ústavní soud a okolnostmi v jím projednávané věci, a nesdílel proto námitku žalobce, že je oprávněnou osobou i podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Odvolací soud se blíže nezabýval naplněním podmínek ustanovení § 8 odst. 1 a ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť žalovaní v tomto směru žádné konkrétní námitky v odvolacím řízení neuplatnili a odvolací soud považoval skutková zjištění uvedených podmínek i jejich právní posouzení soudem prvního stupně za správná. Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci 21.5.2002, napadli žalovaní