28 Cdo 1953/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1953/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2007 Spisová značka:28 Cdo 1953/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1953.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2326/07JUDr. Jiří Nykodýmzamítnuto31.03.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1953/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu        JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně K. k. p. ch. S. D. v H. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. F., zastoupenému advokátkou, 2) S. g., a. s. v l., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 237/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2006, č. j. 20 Co 354/2006-124, takto: I.  Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud výrokem I. rozsudku rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání prvního žalovaného proti výroku, jímž soud prvního stupně vyloučil z exekuce nemovitosti blíže identifikované ve stejném výroku, se zastavuje. Ve výroku II. odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným tak, že nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. odvolací soud potvrdil výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí a zároveň potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí týkající se výroku III. odůvodnil odvolací soud tak, že žaloba na určení vlastnického práva nemohla být úspěšná pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 528/02. Jedná se totiž o spor restituční povahy, neboť je zde snaha dosáhnout na základě určovací žaloby vrácení majetku, který přešel na stát v „rozhodné době“. Žalobkyně ve svém odvolání uvedla, že legislativní nenaplnění ustanovení § 29 zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě) nemůže jít k její tíži (jakožto církevní právnické osobě), neboť by se jednalo ve své podstatě o odmítnutí spravedlnosti, což i vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 489/05 nelze připustit. Tento nález však dle odvolacího soudu řeší úplně jinou právní situaci a navíc by aplikací tohoto nálezu obecný soud zasahoval do již existujícího právního vztahu a nově by upravoval jen část práv a povinností z tohoto již existujícího právního vztahu. Naproti tomu ust. § 29 zákona o půdě zakazuje převody původního církevního majetku do doby, než bude přijat zákon o tomto církevním majetku, tedy zákon předpokládá vydání a přijetí jiného zákona, který by zakládal práva a povinnosti zcela nově – a v tomto směru obecné soudy objektivní právo mohou dotvářet jen ztěží. Toho si byl vědom i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 2. 2. 2005,     sp. zn. II. ÚS 528/02. Z obsahu spisu, a to z listin předložených samotnou žalobkyní, plyne, že jde o majetek spadající do § 1 zákona o půdě. Majetek podléhal v minulosti tzv. záborovému zákonu č. 215/1919 Sb., proto podléhal i zákonu č. 142/1947 Sb., rozhodovalo o něm ministerstvo zemědělství, v jehož dokumentech je předmětný majetek veden jako součást V. S. Proti rozhodnutí obsaženému ve výroku III. podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, právní otázky řeší v rozporu s hmotným právem, přičemž tato problematika nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Odvolací soud si zejména nesprávně vyložil zákon č. 142/1947 Sb. ve vztahu k tzv. restitučním předpisům o církevním majetku a ve vztahu k ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Předmětný spor není sporem restitučním z toho důvodu, že i z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že nelze existenci restituční skutkové podstaty dovodit, jestliže sporné nemovitosti měly přejít na stát na základě předpisů o revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Na souzený spor nelze aplikovat žádné restituční předpisy ve speciálním slova smyslu. Jedná se o spor incidenční vyvolaný jiným (exekučním) řízením. Soudy obou stupňů taktéž neaplikovaly v rozporu s hmotným právem ustanovení § 70 a násl. zákona           č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.). Účelem řízení o likvidaci je co nejrychlejší provedení veškerých úkonů směřujících k likvidaci zrušené společnosti a jejímu výmazu z obchodního rejstříku. V daném případě drží druhá žalovaná majetek, ohledně něhož je oprávněnou osobou žalobkyně. Bez určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, nebude moci být likvidace zrušené společnosti skončena a proveden její výmaz z obchodního rejstříku. Existence naléhavého právního zájmu na určení, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (blokovaných § 29 zákona o půdě), plyne již ze samého ustanovení § 70 - § 75b obch. zák. Z ustanovení § 29 zákona o půdě vyplývá jiný způsob vypořádání předpokládaný v § 70 odst. 1 obch. zák., a to navrácení předmětného majetku žalobkyni. Je-li žalobkyni jako oprávněné osobě upírán naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v důsledku čehož nemůže bránit převodu nebo dokonce přechodu tohoto majetku na 3. osobu v rámci likvidace druhé žalované, je jí zároveň upíráno právo na soudní ochranu jejího subjektivního práva. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok č. III rozsudku odvolacího soudu a výrok č. I a III soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení. Žádný z dalších účastníků se k dovolání nevyjádřil. Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné. Podle ust. § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.   Námitky uplatněné žalobkyní však právě uvedené podmínky nesplňují, protože závěry odvolacího soudu soud dovolací pokládá za souladné s hmotným právem             i s ustálenou judikaturou. Primární právní otázkou v souzeném sporu bylo posouzení skutečnosti, zda žalobkyně splňuje zákonem stanovené podmínky pro podání žaloby dle ust. § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen      o. z.) ve spojení s ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Soud odvolací dospěl v tomto ohledu ke zcela zřejmému názoru, že žalobkyně na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí,  naléhavý právní zájem nemá. Dovolací soud, ve světle ustálené judikatury jak soudu Nejvyššího, tak i soudu Ústavního, považuje toto posouzení za správné. V daném sporu se žalobkyně (jako církevní právnická osoba) domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které byly v minulosti církevním majetkem a na nějž se tedy, jak správně uvádí, vztahuje ust. § 29 zákona o půdě. Z tohoto ustanovení však ještě nelze automaticky dovodit naléhavý právní zájem na požad