28 Cdo 196/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 196/2025-579 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. M., b) B. Ž., a c) J. Ž., všech zastoupených JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Ctiboři 42, Častrov, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, o určení vlastnického práva k nemovitostem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 103/2020, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 16. 9. 2024, č. j. 54 Co 138/2024-439, takto I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci podali žalobu na obnovu řízení, jež bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 9. 2021, č. j. 6 C 103/2020-90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 1. 3. 2022, č. j. 54 Co 261/2021-133, a jímž byla jimi podaná žaloba na určení vlastnického práva k tam označeným nemovitostem zamítnuta. 2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) usnesením ze dne 22. 3. 2024, č. j. 6 C 103/2020-285, žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (odvolací soud) usnesením ze dne 16. 9. 2024, č. j. 54 Co 138/2024-439, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrokem I), změnil je jen ve výroku II o nákladech řízení (výrokem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV). 4. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že nejsou splněny předpoklady pro obnovu řízení dle § 228 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), dílem proto, že žalobci uplatněné skutečnosti a důkazy nejsou nové, neboť jimi žalobci argumentovali již v původním řízení, dílem pak i pro opožděnost dalších nově uváděných tvrzení a označených důkazů, jež – pokračuje odvolací soud – nemohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci (o určení vlastnického práva k nemovitých věcem). 5. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I a II podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání vymezili odkazem na § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (s tím, že jde o konečné rozhodnutí ve věci o zaplacení částky nikoliv nižší než 50 000 Kč a že nejde o žádnou z dalších výjimek v tomto ustanovení vypočtených), spolu s citací § 237 o. s. ř., s tím, že „dovolacím soudem by měla být odlišně vyřešena otázka včasnosti uplatnění důvodů pro obnovu řízení a také otázka přípustnosti znaleckého posudku o ceně nemovitosti jako nové skutečnosti, kterou dovolatelé nemohli bez svého zavinění uplatnit v původním řízení“. V důvodech dovolání pak dovolatelé formulují otázky týkající se vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodnutí přítomné věci, označení svědecké výpovědi (v ní obsažených tvrzení) coby nové skutečnosti, zda lze namítat nové skutečnosti a důkazy i v situaci, kdy si soudy v původním řízení „z úřední povinnosti“ neopatřily důkazy potřebné k prokázání skutkového stavu a nevyzvaly účastníky k jejich doplnění, a lze-li jako nový důkaz připustit další znalecký posudek i tehdy, vychází-li v původním řízení podaný znalecký posudek z neúplných podkladů a jako takový je vadný. Spolu s dovoláním učinili dovolatelé i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání, kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. 7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). 10. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně, má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 11. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), představuje vadu dovolání, kterou lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). 12. K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015. 13. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. 14. Příslušná pasáž dovolání (čl. I) zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelé ve vztahu k uvedené náležitosti jen akcentují absenci výluk z přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 o. s. ř., k níž dále citují kompletní znění § 237 o. s. ř. (zahrnující vícero tam uvedených zákonných kritérií) a kdy se dožadují „odlišného vyřešení“ odvolacím soudem posouzených otázek. Požadavkem na „odlišné posouzení“ ovšem dovolatelé nepřípustně směšují instituty přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), aniž by významově vystihli hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svéh