28 Cdo 2096/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2096/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 8. 2023 Spisová značka:28 Cdo 2096/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2096.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 10. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3137/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2096/2023-107 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) T. C., narozeného XY, bytem XY, b) G. K., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby: 00020478, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 52/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 58 Co 56/2023-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 74 C 52/2022-49, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 25.899,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.899,- Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení (výroky I. a III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali na žalované zaplacení částky 510.871,- Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536.770,- Kč od 18. 2. 2021 do 23. 4. 2021 a úroku z prodlení z částky 510.871,- Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, a to každému z žalobců (výroky II. a IV.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit každému z žalobců k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 15.455,20 Kč (výroky V. a VI.). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II., IV., V. a VI. i žalované proti výrokům I., III., V. a VI. rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 58 Co 56/2023-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil a ve výrocích V. a VI. změnil tak, že výše nákladů řízení ve vztahu ke každému z žalobců činí 14.729,20 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. potvrdil (výrok I.). Dále žalované uložil povinnost nahradit každému z žalobců k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč (výroky II. a III.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že každý z žalobců se domáhá po žalované zaplacení částky 536.770,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení ve věci jejich restitučního nároku na vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení), o němž rozhodl Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu (dále též „pozemkový úřad“) rozhodnutím ze dne 12. 8. 2020, č. j. PÚ 4392/92/15. Žalobci uplatnili dne 27. 10. 1992 u pozemkového úřadu v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), nárok na vydání řady nemovitých věcí v katastrálním území XY, přičemž pozemkový úřad pak o uplatněném restitučním nároku rozhodoval dle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě postupně v letech 1995 až 2020. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 85/2021 žalobci požadovali po žalované náhradu nemajetkové újmy, jež jim měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým správním (restitučním) řízením zahájeným stejnou výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992, jehož konec ale žalobci odvozovali od rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 12. 8. 2020, č. j. PÚ 4392/92/14. Soudy nižších instancí dovodily, že správní řízení zahájené výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 tvoří jeden celek, byť v jeho průběhu byla vydávána rozhodnutí vztahující se vždy k určité konkrétní nemovitosti. Shledaly, že ve vztahu ke každému takovému jednotlivému rozhodnutí se nejedná o samostatné řízení, jež by se pojilo s individuálním odškodněním nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Uzavřely proto, že žalobnímu žádání je namístě vyhovět toliko v rozsahu, v němž žalobci usilují o náhradu nemajetkové újmy nad rámec částky, kterou na základě obdobných skutkových tvrzení obdrželi v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 85/2021, nebyla-li v označeném řízení přiznána náhrada přiměřená. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, popřípadě otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Mají za to, že správní řízení, v němž je rozhodováno o restitučních nárocích týkajících se více nemovitých věcí, nelze považovat za jedno řízení. Domnívají se, že každé rozhodnutí pozemkového úřadu o konkrétní nemovitosti představuje rozhodnutí, které zakládá nárok na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Vyjádřili přesvědčení, že o totožnou věc se nejedná v případě nároku na náhradu škody týkající se různých správních rozhodnutí ohledně rozličných nemovitostí. Na projednávanou věc proto podle názoru žalobců nelze vztáhnout konkluze vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, jež odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v němž byl řešen nárok na náhradu škody odvozovaný ze shodných skutkových tvrzení, což v přítomné věci neplatí. Za nezpochybnitelné pokládají to, že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí v restituční věci je rozhodnutím o občanských právech a závazcích dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále „Úmluva“). Zdůraznili, že pokud rozhodnutí splňuje atributy článku 6 odst. 1 Úmluvy a jeho vydání trvalo nepřiměřeně dlouho, vzniká nárok na náhradu škody dle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to z každého jednotlivého rozhodnutí vydaného v restitučním řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání není přípustné, neboť žalobci nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a ne