28 Cdo 2118/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2118/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2118/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2118.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2118/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 1.3.2000, sp.zn. 27 Co 653/2000 (v právní věci žalobce J. L., zast. obecným zmocněncem, proti žalovanému J. S., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp.zn. 4 C 117/95), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud pro Prahu - východ rozsudkem ze dne 15. června l998 pod č. j. 4 C 117/95-58, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. března 1999 pod č.j. 4 C 17/95-72, uznal odpůrce povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že odpůrce je povinnou osobou podle § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti na něho byly převedeny osobou jemu blízkou, která nabyla nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění své osoby podle § 4 odst. 2 cit. zák. Soud prvního stupně přitom vycházel z toho, že Místní národní výbor ve S., který zastupoval československý stát jakožto vlastníka zkonfiskovaných nemovitostí, nedodržel při prodeji tehdy platné předpisy, když nemovitosti nenabídl dosavadnímu uživateli, neupozornil veřejnost na možnost odkoupení a jednal přímo s právními předchůdci odpůrce. Přestože podle tehdy platných předpisů mělo být v daném případě k souvisejícímu pozemku pouze zřízeno právo osobního užívání, došlo k jeho prodeji. Tento pozemek navíc svou výměrou převyšoval limit určený občanským zákoníkem. Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 pod č. j. 27 Co 593/99-87 tak změnil, že návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí zamítl. Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil nedostatkem aktivní legitimace na straně navrhovatele. Podle § 12 odst. 1 zák. č. 40/1993 Sb. fyzická osoba starší 15 let, které bylo uděleno státní občanství České republiky, nabývá státní občanství podle § 7 zákona dnem složení státoobčanského slibu. Navrhovatel tento slib složil dne 25. 4. 1995, je tedy státním občanem až od tohoto dne. Oprávněnou osobou je osoba rehabilitovaná podle zák. č. 119/90 Sb., splňuje-li podmínky dané v ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Aby byl navrhovatel oprávněnou osobou, musel by splňovat podmínku státního občanství a podmínku zrušení trestu propadnutí majetku podle § 119/90 Sb. Obě podmínky však musel splňovat k poslednímu dni prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb. U navrhovatele by se lhůta pro uplatnění nároku řídila § 20 odst. 3 a § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a skončila by 1. 10. 1991. Navrhovatel se však stal státním občanem až 24. 5. 1995. Proto dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé byl změněn a návrh zamítnut. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31.10.2000, pod č.j. 28 Cdo 2183/2000-101 uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud upozornil na skutečnost, že v souzené věci jsou podmínky pro stanovení oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích závislé na důsledcích Nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., podle něhož lhůty k podání výzvy či uplatnění nároku u soudu neplynou od účinnosti restitučního zákona, ale od vykonatelnosti tohoto nálezu, který nově otevřel lhůtu pro další skupinu oprávněných osob. Žalobce v takto nově stanovených lhůtách výzvu a návrh na nahrazení projevu vůle v dohodě o vydání věci podal. Je proto aktivně legitimovaným subjektem bez ohledu na skutečnost, že o vydání věci nežádal již po své rehabilitaci v roce 1990, kdy ještě nesplňoval tehdy zákonné podmínky trvalého pobytu a československého (později českého) občanství. Po opětovném projednání věci Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1.3.2001 pod č.j. 27 Co 653/2000-106 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků. Odvolací soud připustil dovolání k otázce, zda uživatelem ve smyslu směrnice Ministerstva financí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.4.1964 je i dočasný uživatel. Návrh na připuštění dovolání k otázce, zda manžela H. K. lze považovat ve vztahu k žalovanému za osobu blízkou byl zamítnut. Odvolací soud se ve vztahu k otázce připuštěné k dovolacímu přezkumu opřel o skutková zjištění nalézacího soudu. Při úvaze, zda stát (MNV ve S.) prodejem nemovitostí manželům K. jednal v rozporu s platnými předpisy, vycházel krajský soud ze skutečnosti, že k prodeji sporných nemovitostí došlo v roce 1972, tedy za platnosti normativní směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.4.1964. Podle tohoto normativního předpisu bylo třeba rekreační chatu nabídnout k odkoupení především dosavadnímu uživateli. Tím byl v daném případě Ing. Ch. Podle názoru odvolacího soudu není rozhodující, že byl uživatelem pouze dočasným. Smyslem zmíněných článků směrnice bylo umožnit dosavadním uživatelům, aby mohli v užívání pokračovat i za změněných právních poměrů. Odvolací soud neshledal žádný důvod proto, aby takováto možnost byla odepřena dočasným uživatelům. Tím, že MNV ve S. před tím, než chatu prodal manželům K., ji nenabídl k odkoupení Ing. Ch., jednal v rozporu s platnými předpisy. Uvedená směrnice byla porušena i při prodeji pozemků (stavební pozemek a zahrada). Podle čl. 6 bodu 3 citované podzákonné normy se stavební pozemek neprodával s rekreační chatou, ale zřizovalo se k němu jen právo osobního užívání. Mimo to, prodejem zahrady i stavebního pozemku, došlo dále k porušení § 15 odst. 1 zákona č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku, neboť důvody pro jejich prodej do osobního vlastnictví občanům - uvedené v tomto ustanovení - nebyly splněny. Do uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, ve kterém formuluje svůj nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu. Podle dovolatele nemůže dočasný uživatel nemovitosti, jemuž byla ještě před uplynutím doby, na kterou bylo užívání nemovitosti omezeno, dána platná výpověď z užívání, požívat ochrany jako trvalý uživatel z hlediska směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.4.1964. Dovolatel dále upozorňuje na to, že závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Samotná výpověď svědka Ing. Ch. s učiněným závěrem nekoresponduje a skutkově bylo doloženo i to, že Ing. Ch. nereagoval, když po něm MNV chtěl závazek, že na rozdělených parcelách bude stavět. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů (dále jen o.s.ř.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a opírá se – podle obsahu - o zákonem stanovené dovolací důvody (§ 24l odst. 3, písm. c/ a d/ o.s.ř.). Protože je dovolání na základě rozhodnutí odvolacího soudu přípustné (§ 239 odst. l o.s.ř.) přezkoumal Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř. Krajský soud v souladu s ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř., podle kterého může odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovit, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, připustil dovolání k otázce, zda uživatelem ve smyslu směrnice Ministerstva financí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.4.1964 je i dočasný uživatel. Podle směrnice Ministerstva financí z 2.4.l964, čj. 3l4/l7.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. l0 ročníku IX /l964/ Věstní