28 Cdo 2174/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2174/2025-1329 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 236/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025, č. j. 15 Co 436/2024-1285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.813,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 7. 2024, č. j. 29 C 236/2020-1182, zastavil řízení ohledně dvou blíže identifikovaných pozemků (výrok I), nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY i p. č. XY a XY v k. ú. XY (výrok II), stran dalších ve výroku specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok IV) i státu (výroky V a VI). Soud prvního stupně vyšel z faktu, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jíž za v minulosti odňaté pozemky, které nelze pro jejich zastavěnost pozemními komunikacemi, respektive bytovou zástavbou, či sportovním areálem vydat, přísluší náhrada podle zákona o půdě. Při určení výše restitučního nároku vycházel ze znaleckého posudku Appraising Alpha – znaleckého ústavu s.r.o., oceňujícího původní pozemky jako stavební, odkazuje přitom na návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec XY z roku 1935, jenž hodnocené pozemky určoval k zastavění. K ocenění užil jednotkovou cenu stanovenou pro hlavní město Prahu, byly-li původní pozemky k okamžiku účinnosti zákona o půdě jeho součástí. Znalecký ústav uplatnil srážku z ceny ve smyslu § 14 odst. 1 a přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), za v době odnětí pozemků chybějící připojení na kanalizaci a vodovod. Naproti tomu neaplikoval srážky za absenci přístupu po zpevněné komunikaci, byly-li pozemky, jakožto soubor více pozemků jediného majitele, přístupny po zpevněné cestě, ani srážku za stavební nesrostlost s obcí, nacházela-li se hranice komplexu odňatých pozemků do 150 m od zastavěného území obce XY a XY, jež se následně staly součástí hlavního města. S odkazem na obdobná řízení restituentky konstatoval obvodní soud liknavý přístup žalované spočívající především ve lpění na nesprávném vyčíslení restitučního nároku žalobkyně, a s tím související nemožnosti jeho saturace cestou veřejných nabídek, i době, po niž nebyl prozatím plně uspokojen. Soud prvního stupně zohlednil, do jaké výše byl již restituční nárok vypořádán v nabídkových řízeních, či v jiných souběžně probíhajících soudních sporech o témže nároku. Ve vztahu k vybraným pozemkům, jež shledal k vydání vhodné, pak žalobě vyhověl, zatímco stran ostatních, které i po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení, žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 15 Co 436/2024-1285, k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvého stupně v části vyhovujícího výroku II týkající se pozemku p. č. XY v k. ú. XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbytku tohoto výroku je potvrdil (výrok II), v zamítavém výroku III je ohledně vyjmenovaných pozemků zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil (výrok III), stran pozemku p. č. XY v k. ú. XY je ve výroku III změnil tak, že se ve vztahu k němu nahrazuje projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o jeho bezúplatném převodu na žalobkyni (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů (výrok V), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok VI). V reakci na částečné zpětvzetí žaloby z důvodu partikulárního uspokojení restitučního nároku v paralelně vedených soudních řízeních týchž účastnic nejprve odvolací soud v části přezkoumávaný rozsudek zrušil a řízení v příslušném rozsahu zastavil. Městský soud jinak přisvědčil skutkovým i právním závěrům obvodního soudu stran existence restitučního nároku i jeho původní výše. Ztotožnil se též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních včetně aplikace konkrétních srážek podle oceňovací vyhlášky tak, jak vyplývá z provedeného znaleckého posudku. Zmíněné úvahy považoval za odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Zopakoval, že posuzované pozemky byly v plochách dlouhodobě určených k městské zástavbě již od roku 1935, což bylo jen potvrzeno dalším historickým vývojem a na nich realizovanou stavební činností. K řečenému rovněž v intencích § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), připomněl analogické závěry soudů v souvisejících řízeních. Zohledniv míru uspokojení původního restitučního nároku, rozhodl, jak bylo uvedeno shora. 3. Vůči rozsudku městského soudu (výslovně jeho výrokům II, IV, V a VI) brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v otázkách, jež doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Artikuluje zejména svůj nesouhlas se stanovením výše restitučního nároku, respektive oceněním původních pozemků jako stavebních. Setrvale zastává nižší vyčíslení restitučního nároku, čímž zpochybňuje i závěr o své liknavosti ve vztahu k žalobkyni. Má za to, že nelze vycházet z výše poukazovaného návrhu územně plánovací dokumentace, jež ovšem v době odnětí pozemků nebyla platná formálně ani materiálně. Zdůrazňuje, že k zastavění dotčených pozemků došlo až desítky let po jejich odnětí státem, a to jiným druhem staveb, než jaký byl předvídán zmiňovanou dokumentací. V této souvislosti odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 904/2025, konkrétně na tezi, podle níž nelze přičítat ku prospěchu oprávněné osobě navýšení hodnoty pozemku, k němuž došlo po přechodu na stát bez jejího přičinění. Dále rozporuje samu sazbu, jíž byly posuzované pozemky oceněny. Za nesprávný pokládá znalci zastávaný výklad oceňovací vyhlášky, aplikovali-li jednotkovou cenu odpovídající pozemkům, jež jsou součástí hl. města Prahy, avšak jejich stavební (ne)srostlost posuzovali ve spojitosti s obcí XY. Po Nejvyšším soudu žádá závaznou judikatorní interpretaci pojmu stavební (ne)srostlost ve smyslu oceňovací vyhlášky a vyjasnění, ve vztahu k území které obce (zda nejbližší, či té, determinující základní jednotkovou sazbu) je zapotřebí ji posuzovat. Stejně tak se domáhá výkladu pojmu nezpevněná komunikace užitého v příloze oceňovací vyhlášky s důrazem, je-li existenci komunikace zapotřebí zkoumat ke každému jednotlivému pozemku, či postačí dosažitelnost souboru současně odnímaných pozemků téhož vlastníka. 4. Pro vyslovené dovolatelka žádá zrušení (eventuálně změnu) rozsudku odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, stejně jako jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 5. K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla pro nepřípustnost odmítnout, respektive pro nedůvodnost zamítnout. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání ovšem přípustným není. 10. V situacích prokázaného liknavého, svévolného či diskriminačního postupu povinné osoby (žalované, respektive dříve jejího právního předchůdce), v jehož důsledku se oprávněný subjekt i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv, judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost uspokojení restitučního nároku i mimo veřejné nabídky žalované (skrze vy