28 Cdo 2174/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2174/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2174/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2174.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988 Sb. § 13 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2174/2025-1329 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 236/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025, č. j. 15 Co 436/2024-1285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.813,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 7. 2024, č. j. 29 C 236/2020-1182, zastavil řízení ohledně dvou blíže identifikovaných pozemků (výrok I), nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY i p. č. XY a XY v k. ú. XY (výrok II), stran dalších ve výroku specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok IV) i státu (výroky V a VI). Soud prvního stupně vyšel z faktu, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jíž za v minulosti odňaté pozemky, které nelze pro jejich zastavěnost pozemními komunikacemi, respektive bytovou zástavbou, či sportovním areálem vydat, přísluší náhrada podle zákona o půdě. Při určení výše restitučního nároku vycházel ze znaleckého posudku Appraising Alpha – znaleckého ústavu s.r.o., oceňujícího původní pozemky jako stavební, odkazuje přitom na návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec XY z roku 1935, jenž hodnocené pozemky určoval k zastavění. K ocenění užil jednotkovou cenu stanovenou pro hlavní město Prahu, byly-li původní pozemky k okamžiku účinnosti zákona o půdě jeho součástí. Znalecký ústav uplatnil srážku z ceny ve smyslu § 14 odst. 1 a přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), za v době odnětí pozemků chybějící připojení na kanalizaci a vodovod. Naproti tomu neaplikoval srážky za absenci přístupu po zpevněné komunikaci, byly-li pozemky, jakožto soubor více pozemků jediného majitele, přístupny po zpevněné cestě, ani srážku za stavební nesrostlost s obcí, nacházela-li se hranice komplexu odňatých pozemků do 150 m od zastavěného území obce XY a XY, jež se následně staly součástí hlavního města. S odkazem na obdobná řízení restituentky konstatoval obvodní soud liknavý přístup žalované spočívající především ve lpění na nesprávném vyčíslení restitučního nároku žalobkyně, a s tím související nemožnosti jeho saturace cestou veřejných nabídek, i době, po niž nebyl prozatím plně uspokojen. Soud prvního stupně zohlednil, do jaké výše byl již restituční nárok vypořádán v nabídkových řízeních, či v jiných souběžně probíhajících soudních sporech o témže nároku. Ve vztahu k vybraným pozemkům, jež shledal k vydání vhodné, pak žalobě vyhověl, zatímco stran ostatních, které i po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení, žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 15 Co 436/2024-1285, k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvého stupně v části vyhovujícího výroku II týkající se pozemku p. č. XY v k. ú. XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbytku tohoto výroku je potvrdil (výrok II), v zamítavém výroku III je ohledně vyjmenovaných pozemků zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil (výrok III), stran pozemku p. č. XY v k. ú. XY je ve výroku III změnil tak, že se ve vztahu k němu nahrazuje projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o jeho bezúplatném převodu na žalobkyni (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů (výrok V), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok VI). V reakci na částečné zpětvzetí žaloby z důvodu partikulárního uspokojení restitučního nároku v paralelně vedených soudních řízeních týchž účastnic nejprve odvolací soud v části přezkoumávaný rozsudek zrušil a řízení v příslušném rozsahu zastavil. Městský soud jinak přisvědčil skutkovým i právním závěrům obvodního soudu stran existence restitučního nároku i jeho původní výše. Ztotožnil se též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních včetně aplikace konkrétních srážek podle oceňovací vyhlášky tak, jak vyplývá z provedeného znaleckého posudku. Zmíněné úvahy považoval za odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Zopakoval, že posuzované pozemky byly v plochách dlouhodobě určených k městské zástavbě již od roku 1935, což bylo jen potvrzeno dalším historickým vývojem a na nich realizovanou stavební činností. K řečenému rovněž v intencích § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), připomněl analogické závěry soudů v souvisejících řízeních. Zohledniv míru uspokojení původního restitučního nároku, rozhodl, jak bylo uvedeno shora. 3. Vůči rozsudku městského soudu (výslovně jeho výrokům II, IV, V a VI) brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v otázkách, jež doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Artikuluje zejména svůj nesouhlas se stanovením výše restitučního nároku, respektive oceněním původních pozemků jako stavebních. Setrvale zastává nižší vyčíslení restitučního nároku, čímž zpochybňuje i závěr o své liknavosti ve vztahu k žalobkyni. Má za to, že nelze vycházet z výše poukazovaného návrhu územně plánovací dokumentace, jež ovšem v době odnětí pozemků nebyla platná formálně ani materiálně. Zdůrazňuje, že k zastavění dotčených pozemků došlo až desítky let po jejich odnětí státem, a to jiným druhem staveb, než jaký byl předvídán zmiňovanou dokumentací. V této souvislosti odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 904/2025, konkrétně na tezi, podle níž nelze přičítat ku prospěchu oprávněné osobě navýšení hodnoty pozemku, k němuž došlo po přechodu na stát bez jejího přičinění. Dále rozporuje samu sazbu, jíž byly posuzované pozemky oceněny. Za nesprávný pokládá znalci zastávaný výklad oceňovací vyhlášky, aplikovali-li jednotkovou cenu odpovídající pozemkům, jež jsou součástí hl. města Prahy, avšak jejich stavební (ne)srostlost posuzovali ve spojitosti s obcí XY. Po Nejvyšším soudu žádá závaznou judikatorní interpretaci pojmu stavební (ne)srostlost ve smyslu oceňovací vyhlášky a vyjasnění, ve vztahu k území které obce (zda nejbližší, či té, determinující základní jednotkovou sazbu) je zapotřebí ji posuzovat. Stejně tak se domáhá výkladu pojmu nezpevněná komunikace užitého v příloze oceňovací vyhlášky s důrazem, je-li existenci komunikace zapotřebí zkoumat ke každému jednotlivému pozemku, či postačí dosažitelnost souboru současně odnímaných pozemků téhož vlastníka. 4. Pro vyslovené dovolatelka žádá zrušení (eventuálně změnu) rozsudku odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, stejně jako jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 5. K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla pro nepřípustnost odmítnout, respektive pro nedůvodnost zamítnout. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže na