28 Cdo 2283/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2283/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2283/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2283.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Veřejný statek (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 34 předpisu č. 128/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1355/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2283/2025-169 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně NKA IMMO CZ s.r.o., IČ 109 28 880, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovanému městu Jáchymov, IČ 002 54 622, se sídlem v Jáchymově, náměstí Republiky 1, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o 529.596 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 258/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2025, č. j. 14 Co 91/2025-148, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.152,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Wenigové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024 -74, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-80, zamítl žalobu o 529.596 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud vyšel při svém rozhodování ze skutečností, jež považoval za mezi stranami nesporné, že žalobkyně je vlastnicí specifikovaného pozemku, který byl opatřením obecné povahy vydaným dne 14. 9. 2022 (Územním plánem města Jáchymov ve znění č. 3) určen jako plocha pro výstavbu parkovacího domu. Žalobkyně, jež se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 10. 2022 do 11. 10. 2023, neboť měla za to, že se její pozemek v důsledku uvedené změny územního plánu stal veřejným prostranstvím, dle posouzení okresního soudu nemohla být se svým požadavkem úspěšná, neboť onen pozemek znaky veřejného prostranství postrádá. Soud zejména zdůraznil, že dotyčná nemovitost není přístupná každému bez omezení, není nikým a nijak využívána, územní plán s ní jako s veřejným prostranstvím nepočítal a ani ji neurčil k obecnému užívání jako veřejný statek. Pro shora uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 14 Co 91/2025-148, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud považoval za nutné vyjasnit, zda žalobkyně s ohledem na některá svá vyjádření nemínila měnit žalobu a domáhat se jiné náhrady, pročež ji vyzval k upřesnění jejích podání. Došel však k závěru, že žalobkyně nadále požaduje vydání bezdůvodného obohacení, kterého se mělo dostat veřejnosti, neboť dotčený pozemek byl žalovaným vyhrazen k veřejnému užívání. Krajský soud nepřisvědčil brojení žalobkyně proti údajně nesprávným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Dále v reakci na námitky uvedl, že územní plán sám o sobě nezpůsobuje, že by se pozemek stal předmětem veřejného užívání. V posuzovaném případě nelze hovořit o naplnění znaků veřejného prostranství, pozemek není veřejně užíván, pročež na straně žalovaného nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Rozsudek okresního soudu proto jako správný potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž vymezuje vícero otázek, které považuje za dovolacím soudem dosud neřešené, přesněji řečeno neobjasněné po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“). Zmiňuje také, že by otázky dovolacím soudem již vyřešené měly být posouzeny jinak. Zdůrazňuje, že její újma spočívá již v samotném určení pozemku k veřejnému užívání. Táže se, jakými skutečnostmi je nutno zjišťovat vznik bezdůvodného obohacení, přičemž má za to, že soudy měly v její věci zkoumat, zda změnou územního plánu došlo k obohacení na straně veřejné sféry. V této souvislosti zmiňuje, že ustanovení § 2991 o. z. hovoří o spravedlivém důvodu (otázka a). Za dílčí označuje otázku, zda určením pozemku k výstavbě parkovacího domu dochází k vyprázdnění obsahu vlastnického práva (otázka b). Také se ptá, jestli lze za veřejné prostranství považovat pozemek, který je k veřejnému užívání určen územním plánem, ale ve skutečnosti užíván není (otázka c). Dotazuje se, zda je možné právo veřejného užívání považovat za veřejný statek ve smyslu § 490 o. z., i když se nejedná o veřejné prostranství (otázka d), případně zda je veřejným statkem pozemek zatížený právem veřejného užívání (otázka e). Značná část argumentace dovolatelky spočívá v úvaze, jestli existuje možnost vzniku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení způsobené již pouze určením k veřejnému užívání v opatření obecné povahy. Má přitom za to, že odpověď na předestřenou otázku by měla být kladná, neboť veřejná sféra je v takovém případě obohacena stejně, jako by se jednalo o veřejné prostranství, pročež vlastník má mít nárok na náhradu bez ohledu na to, zda se jedná o veřejný statek či nikoli (otázka f). Poslední dotaz směřuje k výši takového bezdůvodného obohacení (otázka g). S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný, pročež navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným není. 9. Předně je nutno uvést, že dovolání není přípustné pro dovolatelkou předkládanou otázku týkající se posouzení, je-li předmětný pozemek veřejným prostranstvím, přestože není takto užíván, neboť vymezení znaků veřejného prostranství se Nejvyšší soud věnoval ve své rozhodovací praxi opakovaně a krajský soud ve svém rozsudku onu relevantní judikaturu soudu dovolacího reflektoval. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, či ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024). Prvním znakem je existence určitého prostoru, který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku (pro podrobnosti srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 220/2024, nebo ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1074/2025). Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že veřejné prostranství je předmětem veřejného užívání (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 311/2022) a sám obsah územně plánovací dokumentace není pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28