28 Cdo 2361/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2361/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2020 Spisová značka:28 Cdo 2361/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2361.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Zemědělský majetek Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 9 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2361/2020-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. T., narozeného XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, za účasti STAVOX, výrobního družstva stavebního, se sídlem v Praze 2, Slavojova 467/6, identifikační číslo osoby: 43000002, zastoupeného JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 234/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 29 Co 434/2019-196, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 29 Co 434/2019-196, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2019, č. j. 18 C 234/2016-176, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 18 C 234/2016-176, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 25. 7. 2016, č. j. PÚ 2628/92/2, sp. zn. SPÚ 372675/2016, a ze dne 25. 7. 2016, č. j. PÚ 2628/92/3, sp. zn. SPÚ 372696/2016, v části týkající se pozemku PK XY, parif. role, o výměře 397 m2 (po roce 1991 dle KN parc. č. XY, ostatní plocha) v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 31.036,50 Kč (výrok II.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 29 Co 434/2019-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok II.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a domáhá se vydání příslušných spoluvlastnických podílů na předmětném pozemku, jenž byl převeden do vlastnictví právního předchůdce účastníka řízení podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Právní předchůdce účastníka řízení nevyhověl výzvě žalobce, respektive jeho právního předchůdce, k vydání předmětného pozemku, a to z důvodu marného uplynutí lhůty k jeho vydání dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“). Žalobce se se svým restitučním nárokem obrátil rovněž na ministerstvo financí, jež mu sdělilo, že se na předmětný pozemek vztahuje zákon o půdě, a proto ministerstvo financí nemá ve věci žádnou pravomoc. Následně bylo shora specifikovanými rozhodnutími Státního pozemkového úřadu určeno, že žalobce není spoluvlastníkem předmětného pozemku, přičemž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), neboť požadovaný pozemek tvoří se sousedními nemovitostmi jeden funkční areál ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soudy nižších instancí shledaly, že předmětný pozemek není a v době přechodu na stát nebyl využíván k účelům zemědělského či lesního hospodářství, nejedná se tak o pozemek definovaný v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, pročež pozemkový úřad neměl pravomoc rozhodovat podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví oprávněné osoby, nýbrž bylo namístě postupovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Konstatovaly rovněž, že nepřipadá v úvahu zemědělské ani lesní užívání nárokovaného pozemku, tedy naplnění účelu restituce vyjádřeného v preambuli zákona o půdě, a tudíž žalobnímu žádání nevyhověly. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Domnívá se, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou překvapivá, neboť soud prvního stupně žalobce řádně nepoučil, a tudíž žalobce nebyl seznámen s možným posouzením věci z pohledu toho, zda se na předmětný pozemek vztahuje zákon o půdě. Upozorňuje přitom, že z jeho strany bylo legitimní očekávat posouzení případu podle zákona o půdě, jelikož z dopisu ministerstva financí a z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu vyplývá, že se na předmětný pozemek vztahuje právě zákon o půdě. Dále má za to, že se odvolací soud odchýlil od vůdčího principu restitučních předpisů, jímž je dle názoru dovolatele zmírnění majetkových křivd způsobených v době nesvobody, nikoli naplnění účelu restituce ve smyslu zákona o půdě, jak je vyjádřen v preambuli zákona o půdě. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2380/2015 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 a sp. zn. I. ÚS 1688/09 (zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem ideální 1/12 a ideální 1/6 předmětného pozemku, a v tomto rozsahu se nahrazují shora specifikovaná rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, popřípadě navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Účastník řízení se k dovolání žalobce nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro řešení právní otázky, zda se v situaci, v níž není účastníkům řízení předložen právní názor soudu prvního stupně dle ustanovení § 118 odst. 2 o. s. ř., jedná o překvapivé rozhodnutí, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro