28 Cdo 2378/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2378/2024-393 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. J. R., zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 39/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2024, č. j. 22 Co 230/2023-359, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Stránského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 11 C 39/2021-284, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud vzal za prokázané, že žalobce jakožto prodávající se žalovaným coby kupujícím dne 4. 6. 2018 uzavřel smlouvu o koupi zmíněných nemovitostí, jejíž přílohou byla dohoda o způsobu placení kupní ceny. Kupní cena byla sjednána ve výši 200.000 Kč a v souladu s pokyny žalobce zaplacena na účty jeho věřitelů. Žalobce namítal, že je tato kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný zneužil jeho tísnivé situace a vymohl si na něm koupi za nepřiměřeně nízkou cenu. Soud však s tímto náhledem nesouhlasil, jelikož měl za prokázané, že dům č. p. XY byl dlouhodobě bez údržby, nezpůsobilý celoročního užívání a sám žalobce jej obýval pouze v létě. Ke koupi navíc žalobce pozemky nabízel za cenu 200.000 Kč minimálně jednomu dalšímu zájemci. V době uzavření kupní smlouvy měl dluhy ve výši 100.000 Kč rozvržené do splátek a nebyly proti němu vedeny žádné exekuce. Podle soudu tedy žalobce smlouvu podepsal bez nátlaku a rozrušení, naopak na žalovaného naléhal, aby si nemovitosti koupil. Soud konstatoval, že smlouva nemá lichevní charakter ve smyslu § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Nepřiměřeně nízká kupní cena sama o sobě nezakládá kolizi s dobrými mravy, jestliže žalobce nebyl k prodeji nikterak nucen a sám před policií prohlásil, že se se žalovaným na kupní ceně dohodli. Žalobu bylo proto namístě zamítnout. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 22 Co 230/2023-359, zastavil řízení o odvolání žalovaného, jež se týkalo výroku II prvoinstančního rozsudku a jež tento účastník vzal zpět (výrok I), současně rozhodnutí okresního soudu k odvolání žalobce potvrdil v upřesněném znění výroku I i ve výroku II (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného soudem první instance a doplněného v odvolacím řízení. K argumentaci žalobce, že smlouva ze dne 4. 6. 2018 má povahu smlouvy lichevní, krajský soud uvedl, že obvyklá cena předmětných pozemků se měla podle zjištění znalkyně pohybovat okolo 700.000 Kč, bylo ovšem zjištěno, že převody srovnatelných objektů se realizovaly v poměrně širokém cenovém rozpětí od kupní ceny obdobné úplatě sjednané v tomto případě do ceny čtyřnásobné. V aktuální kauze bylo zřejmé, že kupující bude po převodu muset okamžitě vynaložit velké náklady k ochraně domu č. p. XY, jenž je ve špatném technickém stavu, před další degradací. Právě značné poškození domu, který by bez větší rekonstrukce zanedlouho ztratil způsobilost sloužit žalobci k byť jen přechodnému bydlení, odůvodňovalo rozdíl mezi realizovanou a obvyklou cenou a bylo i důvodem, pro nějž se žalobce rozhodl k prodeji přikročit. Žalobce nemovitosti neprodal bezmyšlenkovitě v obavě z exekuce – která na něj ostatně podle zjištění okresního soudu vedena nebyla –, nýbrž po delší době, po niž je nabízel k prodeji. V době prodeje měl žalobce splatný dluh ve výši cca 20.000 Kč a měsíční splátky ve výši asi 5.000 Kč. Tato výše dluhů a skutečnost, že žalobce nabízel pozemky k prodeji již delší dobu za stejnou cenu jiným osobám, nemohla v žalovaném vyvolat dojem, že se nachází ve stavu tísně, který ho nutí vstoupit do závazkového vztahu a plnit za neobvykle nízké protiplnění. Žalovaný nebyl osobou znalou situace na realitním trhu, nebyl iniciátorem kupní smlouvy a předmětná cena mu byla žalobcem nabídnuta dříve, než byl obeznámen se situací žalobce. Nelze tedy tvrdit, že by smlouvu uzavřel s cílem zneužít žalobcovu slabost. To se projevilo i ve skutečnosti, že byl ochoten nemovitosti převést nazpět oproti úhradě žalovaným vynaložených prostředků. Za daných okolností nebyl naplněn objektivní ani subjektivní prvek lichevního jednání ve smyslu § 1796 o. z., a posuzovanou smlouvu tudíž nelze pokládat za neplatnou. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (materiálně proti části výroku II potvrzující výrok I prvoinstančního rozhodnutí) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování objektivní i subjektivní stránky lichevní smlouvy. V rámci hodnocení objektivního znaku lichvy, tj. hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nezkoumal další okolnosti mající vliv na relaci navzájem poskytnutých hodnot, například hospodářský význam dané smlouvy, solventnost převodce apod. Krajský soud rovněž chybně odhlédl od skutečnosti, že cena 700.000 Kč byla již stanovena s ohledem na zhoršený technický stav nemovitostí. 4. Pokud jde o subjektivní stránku lichvy, odvolací soud podle dovolatele opomněl zohlednit, že žalobce měl úvěry ve výši 200.000 Kč, přičemž vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a věku nevěděl, jak bude schopen tyto dluhy splácet, a obával se, že přijde „o střechu nad hlavou“. Žalovaný si byl vědom, že žalobce nemá finanční prostředky a akutně řeší prodej nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nevstupoval do vztahu se žalovaným ve stavu tísně, se opírá o svévolné hodnocení jen části provedených důkazů bez komplexního zvážení všech skutečností. Z účastnické výpovědi žalovaného vyplývá, že věděl o finanční nouzi žalobce, a dovolatelovy obavy z exekucí byly prokázány svědeckými výpověďmi. Žalobce na žalovaného naléhal s uzavřením kupní smlouvy proto, že měl obavu ze zesplatnění svých půjček, jako osoba nezkušená tedy pociťoval tíseň. Žalobcovu nezkušenost dokládá i to, že se žalovaným společně zašli na Okresní soud v Mělníku a ověřili si, že proti žalobci žádné exekuce nejsou vedeny. Žalovaný si tak byl žalobcovy existenční tísně vědom a úmyslně z ní profitoval. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu první instance k dalšímu řízení. 5. K žalobcovu dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž zareagoval na předestřenou dovolací argumentaci a navrhl odmítnutí či zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalobce přípustné není. 10. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi přihlásil k názoru komentářové literatury (Janoušek, M. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874), dle něhož lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany, tedy stavu, ve kterém poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Kvalifikace kontraktu jako lichevního tudíž předpokládá 1) existenci smlouvy, 2) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), 3) existenci některé z tzv. subjektivních slabostí poškozeného (hodnocenou rovněž k okamžiku uzavření smlouvy) a 4) zneužití tohoto stavu lichvářem (srovnej mezi jinými rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod č. 66/2024 Sb. rozh. obč., a dále rozsudky téhož soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022). 11. Rovněž v judikatuře dovolacího soudu se proto ustáleně dovozuje, že k právní kvalifikaci smlouvy jako lichevní ve smyslu § 1796 o. z. je předně zapotřebí naplnění objektivního a subjektivního zn