28 Cdo 2435/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2435/2024-198USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovaným 1. P. J. a 2. L. Ř., zastoupeným Mgr. Františkem Tikalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/23, o 140.540 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 145/2023, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. 103 Co 32/2023-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.518,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Scholze do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi částečným rozsudkem pro uznání ze dne 12. 9. 2023, č. j. 7 C 145/2023-91, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci 140.540 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud konstatoval, že žalovaného č. 2 usnesením ze dne 20. 6. 2023 podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil k přiložené žalobě. Zároveň jej poučil o následcích nesplnění této výzvy. Zmiňované usnesení bylo dne 26. 6. 2023 doručeno do vlastních rukou žalovaného č. 2, který se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Své vyjádření soudu zaslal až dne 11. 8. 2023. Soud proto ve vztahu k němu rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť se podle § 114b odst. 5 o. s. ř. má za to, že žalobou uplatněný nárok uznal. Vážným důvodem pro opožděné podání vyjádření není ztráta ponětí o datu vyzvednutí zásilky ani snaha o koordinaci postupu se žalovaným č. 1, jenž toho času čerpal dovolenou. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 103 Co 32/2023-141, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání druhého žalovaného potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud shrnul dosavadní průběh řízení, zejména akcentoval, že již v žalobě bylo náležitě specifikováno období, za které se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení (15. 5. 2020 – 15. 5. 2023). Žalobcem vylíčená skutková tvrzení tudíž umožňovala právní kvalifikaci předmětného nároku a otázka správného vyčíslení rozsahu bezdůvodného obohacení by byla řešena až v rámci následného dokazování. Žalobní požadavek nicméně nebyl očividně nepřiměřený a byl opřen o předložený znalecký posudek. Nelze tedy uzavřít, že by byla žaloba zjevně neopodstatněná, což by představovalo překážku vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Povaha věci a okolnosti případu využití této výzvy umožňují, neboť z předchozí komunikace stran a jiného řízení vedeného mezi účastníky u Okresního soudu v Mladé Boleslavi se podávalo, že žalovaný č. 2 zpochybňuje výši vzniklého bezdůvodného obohacení, nebylo však zřejmé, zda a jakým způsobem tak bude činit v projednávaném sporu. Od počátku řízení byl odvolatel zastoupen advokátem, navíc má sám právní vzdělání a z předešlého případu mu bylo zřejmé, že vůči němu žalobce nároky tohoto typu uplatňuje. Opomenutí reakce na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. tak nebylo výrazem jeho nezkušenosti či neznalosti. Výzva udělená prvoinstančním soudem druhému žalovanému byla rovněž dostatečně určitá. Řečený účastník přesto ve stanovené lhůtě soudu nepředložil žádné vyjádření ani neuvedl, jaké vážné důvody by mu v tom bránily. Později sdělený fakt, že se mínil vyjádřit spolu s prvým žalovaným, který čerpal dovolenou, takovým důvodem není (nota bene je-li ve vztahu k žalovanému č. 1 uplatňován samostatný nárok). Vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. bylo tedy ze strany okresního soudu namístě. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalovaný č. 2 dovolání, v němž se táže, zda může soud vydat kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř., je-li mu zcela jistě známo, že vyčíslení výše nároku požadovaného žalobcem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a že žalovaný vzhledem ke svému postupu v jiném sporu mezi týmiž účastníky s uplatňovaným nárokem nesouhlasí, pročež lze z jeho strany očekávat řádnou procesní obranu, nikoli obstrukci, a neví-li naopak, za jaké období je žalovaný nárok žalobcem uplatňován (přičemž je daný aspekt upřesněn až na jednání, na jehož konci je vydán rozsudek pro uznání). Nastoluje rovněž otázku, zdali může soud vydat rozsudek pro uznání, pakliže žalovaný před vydáním rozsudku pro uznání namítne částečné promlčení žalobcova práva. 4. Žalovaný č. 2 předestírá, že podle judikatury Ústavního soudu musí být i při vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. respektována obecná pravidla spravedlivého procesu, rovnost procesních stran a právo na přístup k soudu. Ze samotného marného uplynutí lhůty k vyjádření nelze dovozovat naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání, měl-li soud ještě před jeho vynesením k dispozici vyjádření druhého žalovaného, který brojil zejména proti nesprávné výši žalobou uplatněného nároku. Dovolatel klade – ad absurdum – dotaz, zda by soud žalovaného při zmeškání lhůty podle § 114b odst. 1 o. s. ř. zavázal k úhradě v žalobě nárokované částky, i kdyby po něm žalobce požadoval 10.000.000 Kč. 5. Postup dle § 153a odst. 3 o. s. ř. není namístě, pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu odpoví, že žalovaný nárok neuznává, a projeví zájem aktivně se účastnit projednávání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečným (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15). Fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat, toliko je-li žalovaný k žalobě lhostejný či obstrukčně pasivní a jeho jednáním dochází k průtahům (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1298/17). K fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho aplikace by měly být posuzovány restriktivně (porovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15). Soud musí zejména pečlivě uvážit, zda je přes splnění formálních procesních předpokladů vydání rozsudku pro uznání namístě a zda okolnosti nenasvědčují tomu, že se nejedná o procesní obstrukce žalovaného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/16). 6. Za situace, v níž dal žalovaný č. 2 písemným podáním a dále ústním vyjádřením na jednání Okresního soudu v Mladé Boleslavi jednoznačně najevo svůj nesouhlas se žalobou uplatněným nárokem a nebyly zde žádné indicie, že má v úmyslu působit procesní obstrukce, nebylo opodstatněné uvažovat o uplatnění fikce uznání jako výjimečného procesního institutu. Z těchto důvodů žalovaný č. 2 dovolacímu soudu navrhuje, aby rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 7. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí či zamítnutí. 8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání druhého žalovaného není přípustné. 12. Táže-li se dovolatel, zda bylo možné vydat výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout ve vztahu k němu rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., bylo-li soudu z kauzy, v níž byl veden spor o náhradu za jiné období, známo, že druhý žalovaný s žalobním nárokem z přesně specifikovaného důvodu nesouhlasí, konstatuje Nejvyšší soud, že podle ustálené rozhodovací praxe skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalovaný aktivně brání, sama o sobě nevylučuje možnost vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4241/2014, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017, a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021). Postup soudů nižších stupňů je tedy v tomto směru s judikaturou dovolacího soudu plně konformní. 13. K problému, nakolik vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. brání domnělý rozpor vyčíslení náhrady za bezdůvodné obohacení žalobcem s rozhodnutími Nejvyššího soudu, je zapotřebí upozornit, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné