28 Cdo 2461/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2461/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2461/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2461.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2461/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání S. V., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 8.7.2002, sp.zn. 56 Co 168/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 18 C 281/2000 (žalobkyně S. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 8.7.2002, sp.zn. 56 Co 168/2002, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 14.3.2002, čj. 18 C 281/2000-70. II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 29.12.2000, se domáhala žalobkyně, aby žalovanému fondu bylo uloženo uzavřít se žalobkyní do 14 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 111/1 (louky o výměře 3.219 m2) a pozemku parc. č. 113/1-orné půdy (o výměře 5.502 m2) v N. V. Žalobkyně uváděla, že se domáhá uzavření dohody se žalovaným fondem o vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky v téže obci (jež byly oceněny částkou 27.542,50 Kč). Takovou smlouvu odmítl žalovaný fond se žalobkyní uzavřít s tím, že žalobkyně je devizovou cizozemkyní ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 219/1995 Sb. a převedení pozemků do vlastnictví žalobkyně brání ustanovení § 3 zákona č. 229/1991 Sb.; podle názoru žalobkyně se však uváděné ustanovení týká jen cizozemců, kteří nejsou občany České republiky. Žalovaný fond navrhl zamítnutí žaloby s tím, že podle ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb. (devizového zákona) a § 3 zákona č. 229/1991 Sb. není přípustné nabývání půdy v České republice devizovými cizozemci. Žalovaný fond poukazoval i na to, že žalobkyně má podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nárok na finanční náhradu za nevydané pozemky. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 13.6.2001, čj. 18 C 281/2000-47, byla žaloba žalobkyně zamítnuta; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.524,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., platil ještě zákon č. 528/1990 Sb. (devizový zákon) a teprve k 1.10.1995 nabyl účinnosti nový devizový zákon (zákon č. 219/1995 Sb.). Od 24.6.1991 nemohl proto žádný cizozemec nabýt převodem vlastnictví k půdě v České republice. Avšak ani po nabytí účinnosti nového devizového zákona (zákona č. 219/1995 Sb.) nelze mít za to, že by jím došlo ke zrušení nejen předchozího devizového zákona (zákona č. 528/1990 Sb.), ale také zvláštního předpisu, jímž je ustanovení § 3 zákona č. 229/1991 Sb. Nebyl tu tedy ani nadále možný převod vlastnictví k půdě devizovým cizozemcům, mezi něž patří i žalobkyně, která je sice státní občankou ČR, ale má trvalý pobyt v cizině. Skutečnost, že žalovaný fond jednal se žalobkyní o převodu náhradních pozemků za nevydávané pozemky (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), nemůže nic měnit na tom, neboť taková smlouva, i kdyby k ní došlo, by byla neplatná (§ 39 občanského zákoníku) právě pro rozpor s ustanovením § 3 zákona č. 229/1991 Sb. Proto byla žaloba žalobkyně soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení ze 14.3.2002, čj. 18 C 281/2000-70) rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 8.7.2002, sp.zn. 56 Co 168/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale doplnil dokazování o důkaz spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp.zn. 12 C 342/99; z obsahu tohoto spisu bylo zjištěno, že žalobkyně proti témuž žalovanému uplatnila žalobou, podanou u soudu 22.12.1999, požadavek na určení, že žalobkyně má právo nabýt od žalovaného do svého vlastnictví bezúplatným převodem pozemky parc. č. 111/1-louku a parc. č. 113/1-ornou půdu v N. V.; řízení v této právní věci bylo pravomocně zastaveno. Soud prvního stupně posuzoval sice žalobkyni jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která uplatnila svůj nárok u Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve F., který o tomto nároku rozhodl svým rozhodnutím z 9.10.1996, čj. PZÚ 448/96-A-Knv., ale nárok navrhující S. V. nebylo možné uspokojit pro zákonnou překážku vyjádřenou v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ježto šlo o pozemky, které nelze vydat. Jednání žalobkyně o bezúplatný převod náhradního pozemku i přes sepsání smlouvy na pracovišti P. f. ČR ve F. nebylo posléze úspěšné, když smlouva nebyla přijata k registraci a nebyla zanesena do evidence P. f. ČR s odůvodněním pro překážku vyjádřenou v § 3 zákona č. 229/1991 Sb., když totiž půdu nelze převést na devizového cizozemce, a to bez připuštění výjimky. Žalobkyně je pak devizovou cizozemkyní ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 219/1995 Sb., protože nemá v tuzemsku trvalý pobyt. Proto byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 20.8.2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 14.10.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože měla za to, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku po právní stránce zásadního významu. Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že nepokládá za správný názor odvolacího soudu, opírající se o takový výklad ustanovení § 3 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož by nebylo dovoleno nabýt půdu v České republice nejen cizím státním občanům, ale i občanům České republiky, kteří mají trvalý pobyt v cizině. Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na to, že tato otázka je v rozhodování odvolacích soudů řešena rozdílně, jak ostatně sám odvolací soud připustil ve svém rozsudku, že se totiž odchýlil od právního názoru vyjádřeného v jiném rozsudku téhož odvolacího soudu, zaujatého v jiné právní věci. Podle názoru dovolatelky správný právní názor je takový, že její právo nabýt nemovitosti včetně půdy na území České republiky vyplývá přímo z ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i z ustanovení § 4 odst. 3 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka dále zastávala názor, že se výkladem citovaných právních předpisů nelze vrátit k právní situaci před vydáním zákona č. 29/1996 Sb. a před vydáním zákona č. 30/1996 Sb., v důsledku nichž došlo ke zrušení podmínky trvalého pobytu občanů ČR na území republiky. Nelze dospět ani k takovému výkladu citovaných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a č. 219/1995 Sb., že by tu sice byl dán nárok na vydání původních pozemků, ale nikoli pozemků náhradních. Přípustnost dovolání dovolatelky, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, bylo nutno posoudit, jak na to poukazovala dovolatelka i odvolací soud, pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť jiný důvod přípustnosti dovolání nebyl dovolatelkou tvrzen a ani dovolacím soudem nebyl shledán. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudu je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po