28 Cdo 2535/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2535/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2002 Spisová značka:28 Cdo 2535/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2535.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 333/02 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2535/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. T., a 2) M. T., oběma zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 4 C 263/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.7.1999, čj. 26 Co 634/98-162, takto : I. Dovolání žalobce se odmítá. II.Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.července 1999, čj. 26 Co 634/98-162, se s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na přechod vlastnického práva žalovaných k jedné čtvrtině předmětných nemovitostí a výrok rozsudku soudu prvního stupně označený IV, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že na něj přechází vlastnické právo k domu původně čp. 2 se stavebními parcelami č. 8 a 9 v K. podle § 8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), protože žalovaní nabyli tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24.10.1997, čj. 4 C 263/92-117, rozhodl ve výroku I., že vlastnické právo žalovaných k ideální polovině stavby čp. 011, původně čp. 2, v K., okr. B., a stavebních parcel č. 8 a 9 v katastrálním území K. přechází na žalobce, ve výroku II. zamítl návrh na přechod vlastnického práva k druhé polovině těchto nemovitostí, a ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o druhé rozhodnutí v této věci, neboť rozsudkem ze dne 20.6.1994, čj. 4 C 263/92-33, soud prvního stupně žalobu zamítl, protože neshledal, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy; k odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením Krajského osudu v Praze ze dne 18.9.1995, čj. 15 Co 674/94-75 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.7.1999, čj. 26 Co 634/98-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ad I. a ad. II. tak, že na žalobce přechází ideální tři čtvrtiny vlastnického práva žalovaných k nemovitostem – objektu bydlení evidenční číslo 11 na pozemcích č. 8 a 9 -zastavěné plochy - zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v B. pro obec a katastrální území K. na LV č. 144. Ve zbývajícím výroku, pokud byl návrh zamítnut co do jedné čtvrtiny shora uvedených nemovitostí, a ve výroku ad. IV, týkajícím se zaplacení soudního poplatku, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud v podstatě vyšel ze skutkových zjištění i závěrů soudu prvního stupně, které vycházely z právního názoru, vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Doplnil dokazování úmrtními listy původních vlastníků a uzavřel, že jedinými žijícími dětmi sourozenců obou původních vlastníků jsou H. B., která své nároky podle zákona o půdě neuplatnila, a žalobce. V souladu se zjištěními o okolnostech a podmínkách, za nichž majetek původních vlastníků přešel na stát, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároků podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, neboť splňuje všechny podmínky uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) cit. zákona. Pokud jde o rozsah jeho nároků, vyšel odvolací soud z toho, že žalobce je dítětem sourozenců obou původních vlastníků, že je rozhodováno o přechodu vlastnických práv k nemovitosti, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, neboť tyto nemovitosti přešly na stát za okolností uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, tj. na základě darování nemovitostí učiněného dárcem v tísni, a že předmětné nemovitosti patřily k původní zemědělské usedlosti čp. 2 v K. Podle názoru odvolacího soudu jsou žalovaní v dané věci pasivně legitimováni, neboť jsou fyzickými osobami, které předmětné nemovitosti nabyly z národního majetku v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, i v rozporu s ustanovením 490 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Odvolací soud konstatoval pochybení tehdejšího státního notářství v řízení o převodu předmětné nemovitosti; domnívá se, že nepostupovalo v souladu s ustanovením § 63 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád). Předmětem převodu totiž nebyl rodinný domek s příslušenstvím, který bylo možno podle § 15 odst. 4 písm. e) vyhl. č. 156/1975 Sb., převést na občany, aniž by šlo o majetek přebytečný, ani obytný dům ve smyslu ustanovení § 15 odst. 5 písm. f) téže vyhlášky. Předmětem převodu byla obytná část zemědělské usedlosti, spolu s hospodářskými budovami, které nelze charakterizovat jako stavby drobné, jak je v rozporu se skutečností uváděno v kupní smlouvě. Nadto nebylo vydáno příslušné rozhodnutí MNV M., které vykonávalo správu tohoto národního majetku, o jeho přebytečnosti či neupotřebitelnosti, neboť jen tak bylo možno tento národní majetek převést na občany. Státní notářství tedy pochybilo při registraci smlouvy, když nevyžadovalo schválení uzavřené kupní smlouvy krajským národním výborem, které bylo zapotřebí k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví, popřípadě když účastníci smlouvy nepředložili potvrzení krajského národního výboru o tom, že schválení není třeba. Mimo to dle názoru odvolacího soudu došlo při uzavírání předmětné kupní smlouvy i k porušení ustanovení § 490 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku, neboť nebyl vydán souhlas okresního národního výboru, kterého bylo třeba, protože hospodářské budovy, které náležely spolu s převáděnou obytnou částí k zemědělské usedlosti, nabýval kupující do soukromého vlastnictví. Odvolací soud však nesouhlasil s námitkou žalobce, že on sám je oprávněnou osobou, na niž přechází vlastnické právo k celé nemovitosti, protože ustanovení § 21 zákona o půdě na řízení podle ustanovení § 8 odst. 1 téhož zákona nedopadá. Odvolací soud odmítl jako nedůvodnou i námitku žalovaných, kteří poukazovali na ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě s tím, že sporná stavba neztratila svůj původní stavebně technický charakter, přestože žalovaní celou nemovitost zhodnotili. Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 13.9.1999, napadli žalovaní i žalobce dovoláním. Žalovaní tak učinili podáním ze dne 11.10.1999 a dovolací důvody založili na ustanovení § 241 odst. 3 písm c) a písm. d) OSŘ. Z obsahu dovolání lze dovodit, že směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a byl vysloven přechod vlastnického práva ke třem čtvrtinám předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu vytýkají především nesprávné právní posouzení věci při posuzování podmínky, zda se převod nemovitosti na žalované realizoval v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru žalovaných bylo možné převést obytnou část bývalé zemědělské usedlosti i s hospodářskými budovami z národního majetku, neboť hospodářské budovy, které jim byly spolu s obytnou částí zemědělské usedlosti prodány, nebyly předmětem osobního ani soukromého vlastnictví a podle vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, bylo možno věci, které mohou být v osobním vlastnictví, a o něž neprojeví prokazatelně zájem socialistické organizace, převést do vlastnictví občanů. Do uskutečněného převodu nebyly předmětné nemovitosti v individuálním, ale ve státním vlastnictví. Poukázali na skutečnost, že pokud jde o správu národního majetku a převod vlastnictví k věcem v národním majetku, nebylo zapotřebí souhlasu krajského národního výboru, jestliže šlo o prodej bývalé zemědělské usedlosti, její obytné části a hospodářských budov, jestliže tyto byly převodcem, tj. příslušným MNV určeny k bydlení a měly plnit charakter rodinného domu a jako tako