28 Cdo 2680/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2680/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2008 Spisová značka:28 Cdo 2680/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2680.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2680/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Č. r. s., m. o. K., zastoupeného advokátem, za účasti 1) J. K., 2) J. F., 3) M. V., 4) Mgr. V. W., 5) M. B., 6) J. B., 7) E. B., 8) L. K., 9) S. T., 10) D. M., 11) M. P., 12) P. B., 13) L. B., zastoupených, pokud jde o účastníky ad 1, 2, 3, 5, 7, 8, 10, 11, 12 a 13 advokátem, a 14) P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitostem v řízení podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 93/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, č. j. 28 Co 112/2007-102, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům ad 1, 2, 3, 5, 7, 8, 10, 11, 12 a 13 na nákladech dovolacího řízení každému 504 Kč k rukám jejich právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 9 C 93/2006-73, nevyhověl návrhu žalobce, aby rozhodl, že účastníci 1) až 13) nejsou spoluvlastníky zemědělských pozemků, jež specifikoval jejich čísly. Tím mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. – z. ze dne 27. 1. 2006, č. j. PÚ - R - 383/92/V-5/06-KUB, který rozhodl podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), že jmenovaní účastníci jsou podílovými spoluvlastníky takto číselně označených pozemků v katastrálním území P. Okresní soud se vypořádal s námitkami žalobce, že účastníci 1) až 13) (dále též jen „oprávněné osoby“) nepodali u něho výzvu k vydání nemovitostí, takže nárok řádně neuplatnili, že pro vydání nemovitostí není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 zákona o půdě,  a že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami sádek. Konstatoval, že oprávněné osoby zaslaly dopisy o uplatnění nároku 24. 2. 1992 a 6. 3. 1993 povinným osobám, včetně žalobce, že stavby sádek nejsou překážkou pro vydání pozemků oprávněným osobám s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože nebrání zemědělskému využití pozemků. Velmi podrobně se z hlediska skutkového i právního, včetně odkazu na dosavadní judikaturu, zabýval otázkou, zda právní úkon právních předchůdců oprávněných osob, na jehož základě přešly nemovitosti na stát, byl učiněn v tísni, a dospěl ke kladnému závěru. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění shledal správnými, stejně jako hodnocení stavu tísně, v níž se ocitli právní předchůdci oprávněných osob v době, kdy jednak odmítli předlužené dědictví po A. Ž., jež tvořila  hospodářská budova  čp. 61 v P., jednak V. F. – P. darovala státu okolní pozemky, které převzala na základě dědictví po A. Ž. Odvolací soud uzavřel, že oprávněné osoby uplatnily řádně a včas nárok na vydání tohoto majetku u pozemkového úřadu, přičemž výzva povinné osobě není pro toto uplatnění nároku  podmínkou. Její nedostatek může znamenat pouze to, že nedojde k uzavření dohody o vydání nemovitostí a rozhodne pozemkový úřad, což se také stalo. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na daný případ ustanovení § 6 odst. 1 písm. h), nikoli písm. l) zákona o půdě. Pozemky, které jsou předmětem žaloby, totiž nepřešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví učiněného v tísni, jako tomu bylo u hospodářské budovy, ale v důsledku darování v tísni. Odvolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu hodnotil stav tísně jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba učinila v období po roce 1948  právní úkon, který by za jiné politické situace ve společnosti neučinila. V řízení bylo prokázáno, že dědictví po A. Ž. bylo předluženo z důvodu nezaplacení předepsaných daní ve výši 60.000 Kčs a zápůjčky Vyšehradské záložny ve výši 48.042 Kčs. Tyto dluhy byly částečně vyrovnány z daru pozemků, učiněného  V. F. Tíseň, která vedla vlastnici k tomuto daru, spočívala v tom že  rodině vlastníků mlýna a sousedících  pozemků bylo tehdejšími represivními složkami znemožněno pokračovat ve výkonu mlynářské živnosti, proti jejich vůli byl objekt začleněn  do tehdy vznikajícího JZD, které jej používalo k jiným účelům a postupně jej zdevastovalo. Rodina byla vystěhována, měla jen  nepatrný příjem, zdravotní stav V. F. byl špatný, protože v té době byla již slepá. Za této situace nemohli vlastníci splácet půjčky, které vázly na nemovitostech ještě z doby před rokem 1948, protože  jim bylo znemožněno na zemědělských nemovitostech hospodařit a použít zisk z tohoto hospodaření k zaplacení dluhů. Protože hodnocení této situace bylo stejné u daru učiněného v tísni, jako u odmítnutí dědictví učiněného v tísni, nedošlo dle odvolacího soudu tím, že soud prvního stupně nesprávně podřadil převod pozemků na stát pod § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, k vadě, která by měla vliv na správnost jeho rozhodnutí, jímž byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť náležitost výzvy k vydání nemovitosti jako občanskoprávního úkonu je vyřešena v rozporu s hmotným právem, dále proto, že v soudní praxi není vyřešena otázka, zda je možno považovat za restituční titul darování v tísni, jestliže původní vlastník měl dluhy na daních, které vznikly ještě před rokem 1948, a konečně zda je odvolací soud oprávněn učinit bez nového dokazování jiné skutkové závěry o restitučním titulu ve srovnání se závěry, jež učinil soud prvního stupně. Pokud jde o uplatnění nároku, dovolatel nezpochybňuje závěr soudu o tom, že postačí, aby byl nárok uplatněn u pozemkového úřadu, tvrdí však, že nárok ohledně sporných nemovitostí u pozemkového úřadu uplatněn vůbec nebyl. Odvolací soud měl podrobně popsat, jaké listiny byly v tomto směru předloženy, včetně identifikace nemovitostí, jichž se má výzva k vydání nemovitostí týkat. Soud měl dále zvažovat, zda - pokud je formálně dán restituční titul - je s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva spravedlivé zbavit majetku bez náhrady osobu, který tento majetek nabyla v dobré víře, s přihlédnutím k tomu, jak stav tísně vznikl. Dovolatel připomíná, že A. Ž. měl dluhy, které vznikly v důsledku daňových nedoplatků z doby před rokem 1948, když pro neplacení daní obecně neexistuje žádná omluva a dluh, vzniklý jejich nezaplacením, nemůže být křivdou. Za zásadní považuje otázku, zda takto vzniklý dluh, který měl být zaplacen před rokem 1948, může být důvodem pro tíseň při darování ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Podle dovolatele  měl také odvolací soud provést dokazování o tom, že je dán jiný restituční titul, než o jakém rozhodl soud prvního stupně, tj. že dárci byli ve stavu tísně. Domnívá se proto, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Účastníci, zastoupení advokátem, se k dovolání vyjádřili tak, že skutečnosti uváděné v dovolání nemohou být důvodem pro přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení. Restituční nárok byl uplatněn řádně a včas, což bylo zjištěno soudem ze spisu pozemkového úřadu, v němž se doklad nachází. Okolnost, že vedle toho existovala ještě korespondence s žalobcem, není rozhodující, a soudy rozhodly v souladu s hmotný právem. Okolnost, že dluh na daních vznikl před rokem 1948, je nutno posoudit z toho hlediska, že A. Ž. zemřel v roce 1947, což je rok, za který vznikl dluh, a dědictví bylo vyřízeno až po únoru 1948, kdy bylo dědicům již znemožněno s majetkem nakládat a došlo k faktickému odnětí práva dispozice. Stát tak svým diskriminačním postupem znemožnil dědicům uhradit dluh z výnosů zděděného majetku. I tato otázka je již řešena konstantní judikaturou. Soud prvého stupně také řádně zjistil skutkový stav a na takto zjištěném skutkovém stavu nedošlo k žádným změnám ani při řízení odvolacím. Tím, že odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil jiný právní závěr, nedošlo k  porušení zásady dvojinstančnosti. Zastou