28 Cdo 276/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 276/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2002 Spisová značka:28 Cdo 276/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.276.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 276/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ Ing. J. P., B/ V. F., C/ E. H., D/ K. N., E/ L. P., F/ M. P., proti žalovaným 1/ Okresnímu úřadu, pozemkovému úřadu B., 2/ Zemědělskému podniku R., s.p. a 3/ P. f. České republiky, o určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4a zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 17 C 123/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2000, čj. 10 Co 771/2000-81, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 19.11.1999, čj. 17 C 123/98-49, zamítl žalobu mj. v části, jíž se žalobci domáhali určení, že se jejich restituční nárok k celkovému majetku zemědělské usedlosti č.p. 6 v katastrálním území N. V. u R. v plném rozsahu uznává, když tento návrh posoudil podle ustanovení § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Zamítl rovněž další návrhy žalobců týkající se vydání nemovitostí, náhrady živého a mrtvého inventáře, zápisu do evidence domnělých oprávněných osob a rozdělení podílů mezi žalobce. Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.10.2000, čj. 10 Co 771/2000-81, ve výroku pod bodem I. připustil zpětvzetí žaloby na vydání živého a mrtvého inventáře a na rozdělení podílu mezi žalobce, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve výroku pod bodem II. připustil změnu žaloby tak, že žalobci jsou oprávnění podle § 4a odst. 3 zákona o půdě k nemovitostem ve výroku blíže specifikovaným, přičemž návrh v tomto znění zamítl; v dalším výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento zamítl návrh žalobců na jejich přeřazení z evidence domnělých oprávněných osob na oprávněné osoby; rozhodl rovněž o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobci v odvolacím řízení pouze upřesnili žalobu tak, že namísto původního žalobního petitu požadovali, aby bylo určeno, že jsou oprávněni ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona k nemovitostem, označeným stejně jako v původní žalobě. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že jejich právní předchůdci měli předmětné nemovitosti v držbě; tou totiž rozumí ne jen pouhé užívání přidělených nemovitostí, ale užívání na základě rozhodnutí o přídělu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 28/1945 Sb. Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9.10.2001, napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a dovolací důvody založili na ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) OSŘ (zřejmě ve znění po novele účinné od 1.1.2001) . Závěry odvolacího soudu, které se týkají jejich návrhu, aby bylo rozhodnuto, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4a zákona o půdě, nepovažují za správné, protože podle nich spočívají na nesprávném právním posouzení restituční věci. Dovolatelé uvádějí argumenty opírající se o písemné doklady.Navrhují zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001. Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř., když důvody vyplývající z obsahu dovolání by bylo možno podřadit pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nejsou však splněny podmínky pro jeho věcné vyřízení. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je pak upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 OSŘ až § 239 odst. 2 OSŘ. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli uplatněny. Přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení § 238 odst. 1 OSŘ, protože napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu ( § 242 odst.3 OSŘ) byl ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl pouze jednou. V dané věci, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud pouze formálně, v zájmu upřesnění výroku, označil rozsudek jako měnící, ale ve skutečnosti jde o rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu o připuštění změny žaloby bylo proto nadbytečné, protože žalobci pouze upřesnili svůj návrh, který soud prvního stupně posoudil podle stejné právní normy, tj. podle § 4a odst. 3 zákona o půdě. Nejvyšší soud se již dříve např. svým usnesením ze dne 30.4.1998, sp.zn. 2 Cdon 931/97, R 52/1999, vyjádřil k této otázce tak, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu soudem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 OSŘ, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě pak odvolací soud posoudil návrh žalobců shodně jako soud prvního stupně, a jeho rozhodnutím proto nedošlo ke změně práv a povinností účastníků oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím měnícím, ale potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně. V úvahu nepřipadá ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 a odst. 2 OSŘ, protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, a žalobci ani nenavrhli, aby dovolání bylo připuštěno. Ustanovení § 237 odst. 1 písm.a) OSŘ ve znění platném po 1.1.2001 nelze v dané věci aplikovat z důvodu shora uvedených, protože jde o ustanovení nové, které nebylo obsaženo v OSŘ ve znění platném do 31.12.2000. Nezbylo proto než dovolání odmítnout jako nepřípustné ( § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm.c) OSŘ). Povinnost uhradit náklady dovolacího řízení nebyla dovolatelům uložena, ač zavinili, že dovolání muselo být odmítnuto (§ 243b odst.4, § 224 odst.1, § 146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), a to proto, že žalovaným nevznikly prokazatelné náklady tohoto řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14.května 2002 JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r. předsedkyně senátu