28 Cdo 2785/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2785/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2007 Spisová značka:28 Cdo 2785/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2785.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2785/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra,v právní věci žalobkyně B. Š., zastoupené advokátem, za účasti 1) I., i. a r. o. P.  a 2) P. f. České republiky, o určení vlastnictví k nemovitostem podle páté části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 146/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2007, č. j. 24 Co 344/2006-126, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2007, č. j. 24 Co 344/2006-126, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2006, č. j. 9 C 146/2003-94,  s e   z r u š u j í   a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala žalobu podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.), kterou se domáhala, aby soud zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ze dne 3. 7. 2003, č. j.  PÚ 1425/02, a aby rozhodl, že žalobkyně je majitelkou nemovitosti - parcely č. 460/5 v katastrálním území K. Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti. V písemném vyhotovení rozsudku, v jehož záhlaví soud označil věc jako návrh na zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, došlo k zřejmé chybě ve výroku, která nebyla opravena. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí tam uvedené nemovitosti. Tím provedl opravu výroku písemného vyhotovení rozsudku v souladu se zněním, jak byl vynesen při jednání soudu. Oba soudy posuzovaly správnost rozhodnutí pozemkového úřadu jednak z hlediska pravomoci pozemkového úřadu rozhodovat o předmětném pozemku podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tj. zda předmětný pozemek byl v době přechodu na stát pozemkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě, a jednak z hlediska naplnění skutkové podstaty přechodu pozemku na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. První otázku posoudily oba soudy rozdílně. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že  předmětný pozemek byl veden v původní kultuře orná půda a nepodařilo se zjistit, že by byl vyňat ze zemědělského půdního fondu. V současné době i po rozdělení a přečíslování je veden jako části všeobecně obytného území, zeleň v kategorii parky a parkově upravené plochy, přírodní nelesní plochy a lesní porosty, které jsou součástí územního systému ekologické stability. Na předmětném území nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí. Za správný proto považoval závěr pozemkového úřadu, že v době přechodu na stát, tj. ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 23.5.1989, kterou žalobkyně prodala předmětný pozemek právnímu předchůdci účastníka ad 1), patřil pozemek do zemědělského půdního fondu, a je proto dána jeho pravomoc rozhodnout o návrhu žalobkyně na jeho vydání podle zákona o půdě. Odvolací soud zaujal názor opačný, přičemž vyšel z toho, že pozemek nebyl ve smyslu § 30 zákona o půdě v době převodu na stát užíván k zemědělským účelům. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99, podle něhož pro posouzení restitučního nároku je rozhodné, zda pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, případně zda byly či nebyly v době odnětí užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro zařazení do zemědělského půdního fondu. Opíral se o zákon č. 53/1966 Sb., podle něhož zemědělský půdní fond je tvořen jednak půdou obhospodařovanou, jednak půdou, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařovaná, ale dočasně obdělávána není. Přitom za obhospodařování je třeba považovat i takové podnikání, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. Odvolací soud považoval za nepochybné, že předmětný pozemek v době přechodu na stát byl již dva roky v užívání, souvisejícím s výstavbou sídliště Č. M. II., nesloužil zemědělské výrobě, byl určen k výstavbě sídliště a neměl být ani v budoucnu zemědělsky obhospodařován, takže  je namístě závěr, že na daný případ nedopadá zákon o půdě a žalobkyně se měla svého nároku domáhat postupem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z toho důvodu je nutno zamítnout žalobu, kterou se žalobkyně domáhala restitučního nároku podle  zákona  půdě. Odvolací soud přitom učinil i právní závěr pro případ, že by byl zákon o půdě v dané věci aplikován. Považoval v tom případě za správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně uzavřela kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud by se totiž mělo jednat o pozemek, jehož vydání by se řídilo režimem zákona o půdě, pak kupní cena měla odpovídat ustanovení § 14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., a stanovila by se částkou 0,40 Kč za jeden metr čtvereční. Vyšší cena nepřicházela v úvahu, neboť by způsobovala neplatnost kupní smlouvy a nelze proto dovodit neadekvátnost peněžitého plnění. Bez bližšího odůvodnění odvolací soud zmínil, že na nevýhodnost podmínek smlouvy nelze usuzovat ani ve vztahu k úhradě, kterou žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy obdržela za dočasné užívání pozemku. Podle názoru odvolacího soudu pak nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně byla před podepsáním smlouvy vystavena takovému nátlaku, který znamenal, že neměla jiné východisko, než předmětnou smlouvu uzavřít. Vyšel přitom z výpovědi žalobkyně, podle níž vlastníci okolních pozemků nepřistoupili na nabídku prodeje svých pozemků, což svědčí o tom, že bylo pouze na žalobkyni, zda k uzavření kupní smlouvy přistoupí či nikoliv. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustností se výslovně nezabývá. Vytýká jednak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., což zdůvodňuje tím, že soud rozhodl o jiném  návrhu, než jaký v žalobě uplatnila. Soud prvního stupně v nepřítomnosti žalující strany připustil změnu žaloby, která však učiněna nebyla, jeho výrok je zmatený, a byl  upraven odvolacím soudem v rozporu s petitem žaloby. Dovolatelka dále vytýká, že nebyla soudem vůbec vyslechnuta a nebyl zjištěn skutečný stav věci. Účastník ad 1) nepodal po uzavření smlouvy  s žalobkyní z 24.5.1989 návrh na zápis změny vlastnictví do katastru nemovitostí a učinil tak až 3.10.2005. Žalobkyně mezitím pozemek prodala třetí osobě - společnosti L. s.r.o. - což soudu sdělila 18.1.2006 při jednání, a nepovažuje se proto ve věci za aktivně legitimovanou. Dále dovolatelka uplatňuje nesprávný právní závěr soudu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pokud jde o posouzení stavu tísně, v němž uzavírala kupní smlouvu ze dne 24.5.1989. Uvádí, že před podpisem byla dlouhodobě vystavována psychickému nátlaku, byla opakovaně zvána do organizace Výstavba sídlišť, jejíž pracovnice paní D. jí  vyhrožovala vyvlastněním, lhala jí, že všichni sousedi již pozemky prodali a ona je poslední rebel. Vyvlastňovací řízení bylo také zahájeno a zastaveno poté, co se dohodla o dočasném užívání pozemku. Poukazuje na výpověď svědků, kteří postup podniku Výstavba hl.m. P. při přesvědčování vlastníků k prodeji popsali. Rovněž  nápadně nevýhodné podmínky smlouvy soud neposoudil správně, nemělo být použito ustanovení oceňovací vyhlášky, z nějž soud vyšel. Namísto ustanovení § 14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., který se týká pozemků  v užívání socialistických organizací podle zákonů č. 122/1975 Sb., č. 123/1975 Sb. a č. 61/1977 Sb.,  mělo být použito ustanovení § 14 odst. 1 této cenové vyhlášky. Cena by tak činila 20,- Kčs za jeden čtvereční metr; v tomto směru poukazuje na znalecký posudek J. R. Pozemek byl totiž vykupován nikoli pro provozování zemědělské výroby, ale pro účely výstavby sídliště Č. M. II., jak ostatně uvádí účastník I. Dovolatelka také vyslovuje námitku vydržení pozemku, který držela poté, co zjistila, že smlouva nebyla zaregistrována po dobu 16 let od jejího uzavření, a vychází z toho, že od smlouvy druhá smluvní strana odstoupila. Rovněž