28 Cdo 2798/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2798/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2008 Spisová značka:28 Cdo 2798/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2798.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 981/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2798/2006 U S N E S E N Í           Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského  a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce U. K. v P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) V. J., 2) M. S., 3) H. V., 4) V. K., 5) D. E., 6) V. K., 7) J. K., 8) L. E., 9) M. E., 10) J. E., 11) J. E., 12) J. V., vedlejší účastníci 1) - 9), 12) zastoupeni advokátem, vedlejší účastník 11) zastoupen advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 33/2004,  o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 55 Co 56/2006-136, takto: I. Dovolání se odmítá. II.      Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.10.2005, č. j. 14 C 33/2004-107, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem 17/36 pozemků par. č. 515/41, 515/106, oba zaspány na LV č. 389 pro kú P. – S. u Katastrálního úřadu P. Žalobce byl zavázán zaplatit vedlejším účastníkům 1)- 9) na nákladech odvolacího řízení částku 16.838,50 Kč a vedlejšímu účastníku 11) částku 5.075,- Kč z téhož titulu; žalovaný ani zbylý vedlejší účastník 10) neměli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posoudil po právní stránce věc tak, že označil rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29.1.1999, kterým byly dva předmětné pozemky převedeny žalobci, za neplatné. Rozhodnutí bylo učiněno podle § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ale dostalo se do rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Posledně zmíněné ustanovení je totiž ustanovením blokační povahy; rozhodnutí ministerstva bylo učiněno v době, v níž byl uplatněn zbylým restituentem J. V. nárok k ideální 1/12 předmětných pozemků, přičemž o tomto nároku pozitivně rozhodl Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy až dne 4. 4. 2002. (Ostatním restituentům, tj. zbylým vedlejším účastníkům na straně žalované, byly již celkem 4/9 pozemků před tím vydány; potencionálním vlastnictvím žalobce tedy zůstalo 5/9, do čehož však vstoupil zbylý restituent). Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a dovolací důvody spatřoval jednak ve vadě s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci a kromě toho i v nesprávném právním posouzení věci. Kromě rekapitulace průběhu řízení před nižšími instancemi uvedl dovolatel, že zásadní právní otázky spatřuje v tom, zda ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě může dopadat na přechod vlastnického práva k nemovitostem, k němuž dochází na základě později přijatého zákona (zřejmě tedy zákona č. 111/1998 sb., o vysokých školách); dále spatřoval žalobce jako zásadní právní otázku možnost neplatnosti rozhodnutí státního orgánu jakožto aktu aplikace práva podle § 39 o. z. V závěru dovolání se žalobce vrátil k formulaci právní otázky a položil ji tak, zda lze dospět k závěru o neplatnosti přechodu celého ideálního spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze státu na veřejnou vysokou školu v situaci, kdy restitučním nárokem byla dotčena pouze část takového podílu, nepochybně oddělitelná od zbytku (1/12). Žalobce žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z ostatních účastníků se k věci vyjádřil žalovaný. Ten považoval právní posouzení odvolací instance za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud žalobcovu dovolání nevyhověl. Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal své dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolací instancí mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. , tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, dále konkretizovaný. Pokud jde o dovolací důvody, jejichž přezkum by připadal v úvahu při kladné odpovědi na otázku přípustnost dovolání, mělo jít o důvody podle § 241a odst. 2 písm. a,b/ o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že podle své konstantní judikatury nepřezkoumává v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ta dovolací tvrzení, která odpovídají dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (vady řízení s následkem nesprávného rozhodnutí). V intencích limitovaného dovolacího přezkumu při tomto druhu přípustnosti dovolání se totiž přezkoumává pouze právní (v zásadě hmotněprávní) otázka položená odvolatelem, nikoli však průběh řízení, jehož vady byly případně v rovině tvrzení (nikoli právní otázky) odvolatelem vytknuty ( viz. usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004 a další). Dovolací soud tedy tím spíše učinil předmětem svého přezkumu jen ty právní otázky, které mu položil dovolatel. Vytkl-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a zpochybnil též případné použití §  39 o. z. o neplatnosti právních úkonů, pak tato výtka není oprávněná. Nutno vzít v úvahu, že restituent Jaroslav Vondrášek uplatnil restituční nárok, jak vyplývá z provedených důkazů, nejpozději dne 18.7.1996. Tento nárok byl uplatněn jak vůči Univerzitě Karlově, tak i vůči Magistrátu hlavního města Prahy. Poněvadž byly pozemky již dne 12. 10. 1994 předány městem U. K. k realizaci práva hospodaření, věděly všechny dotčené subjekty až do 4.4.2002, kdy bylo o nároku restituenta rozhodnuto, že probíhá o tomto nároku restituční řízení. V té době tedy byl pro U. K., město a v neposlední řadě i stát relevantní § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle něhož je povinná osoba s nemovitostmi až do jejich vydání povinna nakládat s péčí řádného hospodáře a nemůže je převést do vlastnictví jiného (též R 65/99 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). K rozhodnutí, kterým byly ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy dne 29.1.1999 přiděleny předmětné nemovitosti žalobci, tedy nemělo dojít. Nehledě na povinnost nynějšího žalobce informovat ministerstvo o restitučním nároku, je tu nutno presumovat vědomost státu o existenci tohoto nároku, a to tím spíše, že právě stát je garantem restitucí a vydává příslušné restituční normy. Samotná neplatnost ministerského rozhodnutí, jak ji správně dovodil odvolací soud, byla tímto soudem opřena právě a jen o porušení tzv. blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, a nebylo třeba se nijak dále opírat o obecné ustanovení o. z., byl-li k dispozici lex specialis. Ve druhé z položených právních otázek namítal žalobce, že by rozhodnutí ministerstva mohlo být posuzováno tak, že – vzhledem k pouze 1/12 zbylého restitučního nároku – by zůstalo z podstatné části platným. Bez ohledu na rozsah (díl) restitučního nároku je tu však třeba zdůraznit, že v případě rozhodnutí ministerstva jde o právní akt státního orgánu. Tento právní akt je upraven ustanovení § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb. a bez ohledu na povinnost či možnost ministerstva učinit takové rozhodnutí ( o tom podrobněji viz. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) musí podle zákona toto rozhodnutí obsahovat mj. závazky k majetku, který je převáděn („přechází“) do vlastnictví vysoké školy. Náležitostí předmětného rozhodnutí tedy bylo, aby v něm byl uveden i restituční nárok jako závazek k majetku; jestliže by ministerstvo sledovalo tyto náležitosti a respektovalo by je, dospělo by ke zjištění, že jeho rozhodnutí je blokované uplatněním restitučního nároku. Pro nedostatek zásadní a podstatné náležitosti rozhodnutí, spojené s výše zmíněnou blokací, tedy nemůže rozhodnutí ministerstva po stránce právní relevance obstát. I když by zajisté mohlo být praktické považovat toto rozhodnutí za platné alespoň z části, není soud, a to ani soud dovolací, k takové interpretaci oprávněn. Jde totiž o rozhodnutí státního orgánu, nikoli o soukromoprávní akt. Takové rozhodnutí, které by v případě jeho věcné správnosti soud respektoval, může být