28 Cdo 3301/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3301/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3301/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3301.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Stát Vlastnictví Obec Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 § 2 předpisu č. 172/1991Sb. § 2a předpisu č. 172/1991Sb. ve znění od 01.07.2000 § 29 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 31.12.2012 § 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem v Želivě 122, IČ 608 60 871, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 8, proti žalovaným 1) obci J., se sídlem v J., IČ 002 48 355, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 270/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. února 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. února 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 12. 2015 domáhala [podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště v P. na LV pro obec J. a k. ú. J. u H. (dále též jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky byly jejímu právnímu předchůdci Klášteru řádu premonstrátů v Želivě odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), že Ministerstvo zemědělství rozhodlo dne 5. 11. 1949 o jejich přidělení Místnímu národnímu výboru J. a že žalovaná 1) je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ačkoliv rozhodnutí Ministerstva zemědělství je neurčité a tudíž neplatné, neboť v něm příděl nebyl řádně identifikován, a kromě toho nedošlo k zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům do pozemkové knihy, přídělce nezaplatil přídělovou cenu a MNV Jiřice tehdy neexistovalo; z toho dovozuje, že k přechodu pozemků na žalovanou 1) dojít nemohlo. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 C 270/2015-159, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2). Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, že jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. nebylo realizováno, že na ně byla uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., že právní předchůdce žalobkyně pozemky pozbyl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948, č. j. 6137/48-IX R 12, vydaného podle zákona č. 142/1947 Sb. s tím, že poznámka zamýšleného převzetí byla dána výměrem téhož ministerstva ze dne 13. 4. 1948, že na základě zápisu ze dne 10. 8. 1948 došlo k převzetí vlastnického souboru Velkostatku Želiv státem, z nějž jednotka pozemků pod názvem T. byla svěřena do správy Státních lesů a statků. Následně byly pozemky přiděleny žalované 1) jakožto přídělci podle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., což vyplývá z přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949 pod č. j. 53.331/49-IX/B-23, adresované MNV Jiřice, jejímž předmětem byly nemovitosti v k. ú. J., popsané jako část lesního majetku z Velkostatku Ž. (lesy a jiná půda), s tím, že do držby bude přídělce uveden KNV v Jihlavě za účasti podniku Státní lesy a statky, jimiž jsou státem převzaté nemovitosti spravovány, a že k doručení přídělové listiny MNV Jiřice došlo spolu s dopisem Lesní správy v H. ze dne 2. 8. 1950. Dále bylo prokázáno, že k datu 5. 6. 2000 byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České republiky s. p. Hradec Králové, že dne 21. 11. 2000 a dne 21. 3. 2001 podala žalovaná 1) žádosti katastrálnímu úřadu o zápis vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 114/2000 Sb., k čemuž předložila stanoviska Lesů České republiky s. p., jimž bylo vyhověno, takže žalovaná 1) je zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dovodil, že předmět přídělu odpovídal jednotce převzaté státem označené jako T. a že - byť přídělová listina byla adresována MNV Jiřice a jemu doručena až v roce 1950 v době, kdy již obce neexistovaly, a nemohly tedy do svého vlastnictví nabývat majetek - stala se před 1. 1. 1950 žalovaná 1) přídělcem nemovitostí. Pakliže žalovaná 1) podala žádosti o zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům dle zákona č. 172/1991 Sb., učinila tak oprávněně, přičemž vlastnické právo na ni přešlo podle § 2 tohoto zákona ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 24. 5. 1991. Nemohlo proto dojít k porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., na LV pro obec J. a k. ú. J. u H., jako parc. a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 28.756,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petera Andrise. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na časové a věcné okolnosti dané věci nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou 1) jinak než podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. To podle něj koresponduje s historickými listinami, dle kterých se obec J. nestala do 31. 12. 1949 platně vlastníkem předmětných pozemků, což je jednou z obligatorních podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Do 31. 12. 1950 totiž v právním řádu platil intabulační princip, takže k převodu vlastnictví nemovité věci došlo ve smyslu § 431 obecného zákoníku občanského teprve zápisem do veřejné knihy. Byť tedy s datem 5. 11. 1949 byla vydána přídělová listina, kterou se předmětné nemovitosti přidělují obci J. (nikoliv MNV Jiřice), nedošlo do 31. 12. 1949 k završení převodu vlastnictví už proto, že podle ustálené judikatury obec po 1. 1. 1950 nemohla již nabýt žádný majetek, a to ani se zpětnou účinností (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2447/2003 nebo sp. zn. 28 Cdo 2906/2011). Vzhledem k tomu, že podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přechází vlastnické právo na obce ke dni 1. 7. 2000, nelze podle odvolacího soudu argumentovat tím, že § 29 zákona o půdě nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991. Ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom nezakládalo obcím nové restituční nároky, nýbrž jeho účelem bylo umožnit přechod nemovitostí z vlastnictví České republiky do majetku obce i v situacích, kdy byl zahájen přídělový proces, ale k jeho dovršení došlo až po 31. 12. 1949 nebo nedošlo vůbec. Tato úprava se tak týká jen „skutkových okolností přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. 12. 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) hospodařily. Po tomto datu ovšem obce nemohly nabýt věci do svého vlastnictví, neboť pozemky byly ve vlastnictví státu a k dispozici s nimi mohlo docházet jen formou převodu práva hospodaření, nikoliv prá