28 Cdo 374/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 374/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 11. 2011 Spisová značka:28 Cdo 374/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.374.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Pravomoc soudu Uznání dluhu Dotčené předpisy:§ 7 o. s. ř. § 152 předpisu č. 141/1961Sb. § 35 předpisu č. 169/1999Sb. § 9 předpisu č. 10/2000Sb. § 558 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 374/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích – Semtíně, budova P 9, č. p. 81, proti žalovanému J. G., trvale bytem v J., zastoupenému opatrovníkem městem V., se sídlem ve V., o zaplacení částky 13.099,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 343/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 12. 2009, č. j. 11 C 343/2009-5, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 8. 12. 2009, č. j. 11 C 343/2009-5, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), o postoupení věci řediteli Věznice P. jako příslušnému orgánu (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 13.099,- Kč, jež představuje neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. Žalovaný sice uznal svůj dluh vůči žalobkyni a zavázal se po propuštění z výkonu trestu splácet dlužnou částku, avšak svůj dluh splatil pouze částečně. Okresní soud odkázal na § 35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen zákon „o výkonu trestu odnětí svobody“), zakládající povinnost odsouzeného hradit náklady výkonu trestu, a na § 9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., dle nějž rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu vydá ředitel věznice. Dovodil tak, že v dané věci není dána pravomoc soudu, ale jiného orgánu, pročež v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, jemuž přísluší o věci rozhodovat. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl tvrzení žalobkyně, že žalované plnění představuje bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného. Povinnost hradit náklady výkonu trestu nevyplývá z občanskoprávních vztahů a rozhodování o této povinnosti nelze podřadit ani pod spory a jiné právní věci uvedené v § 7 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., neboť zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, neupravuje rozhodování o ní soudem, ale ve spojení s vyhláškou č. 10/2000 Sb. přenechává toto rozhodnutí řediteli příslušné věznice. Není-li dána pravomoc soudu, není splněna základní podmínka řízení, a je na místě přistoupit k jeho zastavení. Samotné uznaní dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. přitom není důvodem k založení pravomoci soudu v daném sporu, jelikož uznáním vzniká pouze vyvratitelná právní domněnka existence dluhu k okamžiku jeho uznání, nikoliv však nový závazek. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o postoupení věci řediteli věznice jako osobě oprávněné rozhodovat o otázce nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody, včetně toho, zda jde již o věc rozhodnutou či zda není na místě rozhodnout o vymáhání uložené povinnosti. S ohledem na tyto úvahy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí dle ní spočívají na nesprávném právním posouzením věci, a je tedy naplněn dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy obou stupňů dle dovolatelky pochybily nesprávným určením rozsahu aplikovatelnosti předpisů trestního práva, zejména pak trestního řádu, jež nedopadá na osoby propuštěné z výkonu trestu. Rovněž předmětem zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou pouze otázky týkající se vymezení práv a povinností mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a odsouzenými, včetně možnosti požadovat náhradu nákladů spojených s výkonem trestu již během samotného výkonu trestu, a působnost tohoto předpisu nelze rozšiřovat i na osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Nárok dovolatelky pak má povahu bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák., neboť za žalovaného bylo plněno v době výkonu trestu to, co měl plnit sám. Existenci závazku žalovaného vůči dovolatelce dokládá i písemné uznání dluhu dle § 558 obč. zák. (učiněné až po propuštění z věznice), jež je institutem soukromoprávním. Dovolatelka se domáhá práva na zaplacení částky dle předmětného uznání a nikoliv dle rozhodnutí ředitele věznice. Propuštěním žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody nabyl nárok vůči žalovanému soukromoprávní povahy, což odpovídá i tomu, že po propuštění nemá již ředitel věznice ve vztahu k odsouzenému nadřízené postavení. Ředitel věznice může v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb. svým rozhodnutím postihnout pouze příjmy pobírané osobou ve výkonu trestu po dobu jeho trvání, příjmy pobírané odsouzeným po propuštění z výkonu trestu ředitel věznice postihnout nemůže. Rozhodnutí ředitele věznice by za těchto okolností byla neplatná, a tudíž i neúčinná. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Napadla-li dovolatelka svým podáním výslovně i správnost usnesení soudu prvního stupně, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není funkčně příslušný k projednávaní opravných prostředků směřujících proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jež brání projednání věci, a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolací řízení v tomto rozsahu dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2849/1999). Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., je přípustnost dovolání dána ustanovením § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není možno považovat za důvodné. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že rozhodnutí ředitele věznice vydané za účelem úhrady nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody, tedy za účelem splnění povinnosti vyplývající jak z ustanovení § 152 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, tak i § 35 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a blíže specifikované prostřednictvím ustanovení vyhlášky č. 10/2000 Sb., je třeba považovat za vykonatelné rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4240/2008, vykonatelnost rozhodnutí ředitele věznice byla dále akceptována např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 560/2005). Lze sice souhlasit s dovolatelkou, že ředitel věznice není po propuštění vězně v takovém mocenském postavení, aby mohl své rozhodnutí i odpovídajícím způsobem realizovat, nic mu však nebrání v tom, aby se domáhal výkonu rozhodnutí dle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Postup, dle nějž by byla povinnost nejprve uložena ředitelem věznice, posléze konstatována soudem v nalézacím řízení a pak teprve by bylo přikročeno k v