28 Cdo 3865/2023 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3865/2023-227 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 96.158 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 177/2021, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 36 Co 247/2022-134, ve znění opravného usnesení ze dne 19. října 2023, č. j. 36 Co 247/2022-191, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Řízení o dovolání žalované se zastavuje. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 34 C 177/2021-43, uložil žalované zaplatit žalobci částku 70.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 130.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“]. Tvrzená újma mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, jež trvá od 2. 2. 2016, kdy žalobce podal žádost o poskytnutí zadostiučinění k Ministerstvu financí, a v době rozhodování soudu první instance stále nebylo skončeno. Soud konstatoval, že délka označeného kompenzačního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená a byla ovlivněna průtahy v délce 16 měsíců vzniklými v souvislosti s připojením spisů, s vybíráním soudního poplatku za dovolací řízení a s nařízením jednání po rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jelikož se samotné konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nejeví postačující, je žalobcem uplatněný nárok co do základu opodstatněný. Při vyčíslení výše zadostiučinění obvodní soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu vycházel ze základní částky 15.000 Kč za každý rok řízení, přičemž náhradu za první dva roky snížil na 50 %. S ohledem na nedostatky v postupu orgánů v kompenzačním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 160/2016 zvýšil základní částku zadostiučinění o 5 %, s přihlédnutím k aktivnímu postupu žalobce přičetl dalších 5 %, a naopak přikročil ke snížení o 20 % vzhledem k právní složitosti posuzované kauzy, jež spočívala na řešení dosud judikaturou nezodpovězených otázek. Důvody pro jinou úpravu základní částky zadostiučinění soud neshledal. Takto dospěl k obnosu, který pokládal za odpovídající nemajetkové újmě utrpěné žalobcem. V příslušné části žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 36 Co 247/2022-88, k odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I „změnil“ tak, že žalované uložil žalobci zaplatit 78.945 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II jej „změnil“ tak, že žalobu zamítl co do částky 121.055 Kč s příslušenstvím (výrok I), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud aproboval závěr obvodního soudu, že kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a bylo zatíženo prvoinstančním soudem popsanými průtahy. Za nesprávné naopak označil to, že soud prvého stupně odvíjel počátek posuzovaného řízení již ode dne podání žádosti u Ministerstva financí (2. 2. 2016), a nikoli až ode dne uplatnění práva žalobou (6. 5. 2016). Městský soud vzal na zřetel, že ke dni jeho rozhodování již řízení vedené pod sp. zn. 7 C 160/2016 skončilo odmítnutím ústavní stížnosti dne 9. 8. 2022. Celková délka řízení, jež od 6. 5. 2016 do 9. 8. 2022 činila 6 let, 3 měsíce a 3 dny, nebyla přiměřená, a žalobci tak náleží právo na zadostiučinění v penězích. Jeho základní částku stanovil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, avšak na rozdíl od něj nepokládal za potřebné tento obnos modifikovat, neboť zavinění délky řízení nebylo podle něj v daném případě namístě klást státu a žalobci k tíži v odlišné míře. Za této situace odvolací soud změnil odvoláními napadené rozhodnutí tak, že žalobci přiznal násobek základní částky 15.000 Kč odpovídající výše zmíněné délce řízení. 3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 28 Cdo 2/2023-112, k dovolání žalobce rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku II „změněn“ tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % z této částky ročně od 23. 5. 2021 do zaplacení, a věc v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud nepřisvědčil většině dovolatelových námitek, dal mu ovšem za pravdu potud, že kompenzační řízení je zahájeno již dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, poněvadž předběžné projednání nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu. Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je proto v případě nároku, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb., nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců. Jelikož odvolací soud odvinul počátek kompenzačního řízení až ode dne podání žaloby (6. 5. 2016), a nikoli již ode dne podání žádosti o přiměřené zadostiučinění k Ministerstvu financí (2. 2. 2016), přikročil Nejvyšší soud ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 36 Co 247/2022-134, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 247/2022-191, následně rozsudek soudu první instance ve výroku II změnil tak, že žalované uložil žalobci zaplatit dalších 3.842 Kč s příslušenstvím, jinak – tedy co do požadavku na zaplacení 96.158 Kč s příslušenstvím – jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ve světle závazného právního názoru Nejvyššího soudu poté odvolací soud vyšel ze zjištění, že celková délka řízení (plynoucího od 2. 2. 2016 do 9. 8. 2022) činila 6 let 6 měsíců a 7 dnů. Konstatoval, že řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, zejména v důsledku bezdůvodných průtahů v souvislosti s připojováním spisu, vybíráním soudního poplatku za dovolání a nařizováním jednání po kasaci Nejvyšším soudem, a je tedy splněna podmínka nesprávného úředního postupu. Základní sazbu přiměřeného zadostiučinění pak odvolací soud opětovně nikterak nemodifikoval a dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada ve výši 82.787 Kč. Jelikož mu bylo již pravomocně přisouzeno 78.945 Kč s příslušenstvím, bylo namístě, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalobě vyhověl ještě v rozsahu rozdílu mezi těmito částkami. 5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v potvrzující části jeho výroku I, podal žalobce dovolání, namítaje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a že by dovolací soud měl změnit svou dosavadní rozhodovací praxi, pokud jde o určení základní částky zmiňovaného zadostiučinění. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž pokládá za nepřezkoumatelné a uvádí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. 6. Podle názoru dovolatele bylo jeho právo na spravedlivý proces porušeno taktéž předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, které dostatečně nereflektovalo délku dovolacího řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016, čímž se dostalo do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, řešícím skutkově obdobný případ, a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nerespektování ustálené judikatury pak zakládá v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1531/11, II. ÚS 2588/16 a III. ÚS 899/17 porušení práva na soudní ochranu. 7. Dovolatel uvádí, že v řízení byly zjištěny průtahy v rozhodování věci sp. zn. 7 C 160/2016 dovolacím soudem, které se nepromítly do hodnocení celkové délky řízení a navýšení základní částky, což je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30