28 Cdo 4365/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4365/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2010 Spisová značka:28 Cdo 4365/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4365.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Obec Smlouva kupní Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. § 38 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4365/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobců: a) J. Š., b) T. K., c) M. L., a d) P. K., všech zastoupených Mgr. Michalem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalovaným: 1) Obci Malá Úpa, IČ: 00656119, zastoupené Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, a 2) VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s. r. o., IČ: 48171280, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Denisovo 766, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Na Střezině 943, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 C 226/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2009, č. j. 26 Co 332/2008-357, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci domáhali, aby byla určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným dne 18. 7. 2005 ohledně převodu nemovitostí identifikovaných v témže rozsudku. Ve výrocích II., III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud „setrval“ na právním názoru vysloveném již ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci ze dne 10. 8. 2006 (v němž zrušil rovněž zamítací rozsudek soudu prvního stupně), že „pokud žalobci neprojevili ani potencionální zájem o koupi sporných nemovitostí a netvrdí, že by při řádném zveřejnění záměru obce nemovitosti prodat měli zájem o jejich nabytí, není dán jejich právní zájem na žádaném určení neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence zákonných náležitostí vyvěšeného záměru.“ Na tomto závěru nic nemění ani výtka žalobců, že v záměru žalované 1) nebyla uvedena existence nájemní smlouvy. Žalobci nově tvrdili, že „obálková metoda zvolená žalovaným ztratila svůj význam, neboť jediný zájemce se dozvěděl o tom, za jakou cenu je žalovaný ochoten nemovitosti prodat, přičemž jinak by byl ochoten zaplatit 2,200.000,- Kč. Důkazy označené a předložené k tomuto jejich tvrzení až v odvolacím řízení se však vymykají rozsahu dokazování přípustného v systému neúplné apelace, neboť se jedná o listiny existující již v době prvoinstančního řízení.“ Tvrzení žalobců, že starosta obce mohl osobním kontaktem se žalovaným 2) ovlivnit výsledek prodeje, by totiž bylo opodstatněné až v okamžiku, kdy by se jim podařilo prokázat, že existovali jiní zájemci o koupi, jimž byl jejich záměr přihlásit svoji nabídku znemožněn. V tomto směru však žalobci ani nic netvrdili. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost dovozují z toho, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí též spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé brojí především proti závěru odvolacího soudu o nedostatku právního zájmu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Ve svém dřívějším rozsudku v dané věci odvolací soud uzavřel, že právní zájem na daném určení by žalobci mohli mít v případě, že bude prokázána ekonomická nevýhodnost prodeje. V napadeném rozsudku se již odvolací soud touto otázkou nezabýval a toliko konstatoval, že ekonomická nevýhodnost prodeje nebyla prokázána. Vadu řízení spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud odmítl provést důkaz listinami: „dopis ze dne 27. 4. 2005, dopis ze dne 3. 5. 2005“. Tyto důkazní prostředky mohly zcela jednoznačně přivodit zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočíval rozsudek soudu prvního stupně, přičemž je žalobci nemohli mít k dispozici před poučením podle § 119a o. s. ř., neboť v té době ještě ani jeden z nich nebyl zastupitelem, a nemohli si tak předmětné listiny opatřit a nemohli o nich ani vědět. Žalovaný při psaní nabídek minimálně ve dvou případech disponoval informacemi, které v inkriminované době nemělo a nemohlo mít k dispozici ani obecní zastupitelstvo, ale pouze statutární zástupce obce. S největší pravděpodobností zde tedy existovala dohoda mezi oběma žalovanými, která ve svém důsledku znamenala, že nemovitost nebyla prodána za 2,200.000,- Kč. Oba soudy nevzaly v potaz existenci nájemní smlouvy ze dne 8. 2. 2001, která „měla sloužit k odrazení ostatních potencionálních zájemců“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě směřuje dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a proto je nutno přípustnost dovolání posoudit z hlediska § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v souzeném sporu odvolací soud svým usnesením ze dne 10. 8. 2006, č. j. 26 Co 358/2006-116, zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2006, č. j. 26 C 226/2005-97, bylo třeba nejprve posoudit, zda je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Toto zrušovací usnesení bylo založeno na odlišném právním závěru odvolacího soudu týkajícím se naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, jímž byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán. Odvolací soud ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vymezil odlišně obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, a dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (viz vice versa rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, publikovaný v Soudní judikatuře, ročník 2003, sešit č. 12, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolací soud z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že řízení takovými vadami nebylo zatíženo. Dovolací soud souhlasí se závěrem soudu odvolacího, že důkazy listinami (dopis ze dne 27. 4. 2005, dopis ze dne 3. 5. 2005) byly soudu předloženy v rozporu se zásadou neúplné apelace, když výjimky z této zásady uvedené v § 205a odst. 1 o. s. ř. nebyly v daném případě naplněny. Je zde možno též poukázat na závěry Nejvyššího soudu, že „nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaný v Soudní judikatuře, ročník 2003, sešit č. 10, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolací soud se tedy zabýval meritorním posouzením předmětného sporu, přičemž za otázku, na níž je rozhodnutí soudu odvolacího založeno, považoval závěr o naléhavém právní zájmu žalobců na požadovaném určení. Odvolací soud již ve svém předchozím (zrušovacím) usnesení dovodil, že žalobci mají