28 Cdo 4680/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4680/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce F. L., IČ 15033040, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalované AGROSLUNCE, spol. s r.o., IČ 26049961, se sídlem v Tupadlech 1, okres Kutná Hora, zastoupené Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení 738.121,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 124/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 26 Co 186/2015-310, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 26 Co 186/2015-310, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. února 2015, č. j. 7 C 124/2010-283, vyjma výroku II. tohoto rozsudku, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 C 124/2010-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 212.398,25 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 927.601,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.). Žalobce se uvedené sumy dožadoval z titulu bezdůvodného obohacení, jež dle jeho tvrzení mělo na straně žalované vzniknout placením nájemného na základě nájemní smlouvy na pozemek, o němž žalobce později zjistil, že v právním smyslu neexistuje a že jej zčásti vlastní třetí osoby. Soud měl na základě provedeného dokazování za zjištěné, že žalobce se žalovanou uzavřeli smlouvy (dále též jen „smlouva“), v souladu s nimiž žalovaná v letech 2007 až 2009 přenechala žalobci k užívání pozemek v katastrálním území T. u Č. označený číslem 6502, jenž však není evidován v katastru nemovitostí. Mezi smluvními stranami současně nebylo až do roku 2009 pochyb o tom, která reálná část zemského povrchu byla předmětem smlouvy. Soud tedy maje na zřeteli, že zmíněné číslo označovalo půdní blok sestávající se z více parcel a že smluvním stranám bylo zřejmé, jaké pozemky byly pronajaty, neshledal důvodu pokládat dotčenou nájemní smlouvu za stiženou neplatností pro neurčitost, ovšem vzhledem k tomu, že dle pravomocných soudních rozhodnutí vlastní část pozemků třetí osoby, je na smlouvu v rozsahu tomu odpovídajícímu vskutku třeba pohlížet jako na neplatnou. Nájemné zaplacené za užívání pozemků náležící třetím osobám pak představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., jež je žalovaná povinna vydat žalobci. V části, v jaké požadované plnění představuje takto nabyté obohacení, tudíž soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji pak zamítl. K odvolání žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 26 Co 275/2012-172, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění okresního soudu správnými, odmítl však jeho závěr o částečné neplatnosti řešené nájemní smlouvy. Zdůraznil, že byl-li za objekt nájmu označen ve smlouvě „pozemek č. 6502“ v k. ú. T., aniž by takový pozemek v evidenci nemovitostí opravdu existoval, nezbývá než uzavřít, že předmětem smlouvy bylo plnění objektivně nemožné, a z tohoto důvodu je třeba na smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou dle § 37 odst. 2 obč. zák. S přihlédnutím k § 457 a § 458 obč. zák. pak odvolací soud dovodil, že zatímco žalobce má vůči žalované právo na vrácení nájemného, jež jí zaplatil, žalovaná má vůči němu právo na poskytnutí protihodnoty odpovídající obvyklému nájemnému za užívání pozemků vlastněných žalovanou. Za obvyklé nájemné je přitom možno pokládat částku rovnající se nájemnému sjednanému ve smlouvě. Po započtení vzájemných plnění soud uzavřel, že žalobce má vůči žalované právo pouze na částku 212.398,25 Kč, jež mu byla přisouzena již soudem prvního stupně, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Na základě žalobcem podaného dovolání přezkoumal v jím daných mezích rozhodnutí odvolací instance Nejvyšší soud, jenž rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 Cdo 2973/2013-206, zrušil rozsudek krajského soudu v části, v jaké jím byly potvrzeny výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v návaznosti na dovolací argumentaci vytkl odvolacímu soudu, že svou úvahu o výši obohacení založil toliko na částce uvedené v neplatností stižené smlouvě, aniž by se zabýval tím, jakou cenu lze mít ve vztahu k poskytovanému plnění v daném místě a čase za obvyklou, a to eventuálně i s přihlédnutím k příslušné zákonem dané cenové regulaci. Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 25. 6. 2014, č. j. 26 Co 275/2012-233, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a věc vrátil k dalšímu řízení, přičemž akcentoval, že setrvává na svém názoru ohledně absolutní neplatnosti řešených smluv, a zdůraznil nezbytnost vypracování znaleckého posudku k otázce nájemného obvyklého v daném místě i čase ve vztahu k žalovanou vlastněným pozemkům, jakož také zohlednění cenové regulace obsažené v § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění účinném do 30. 6. 2012). Okresní soud v Kutné Hoře poté rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 124/2010-283, uložil žalované zaplatit žalobci 738.121,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 189.480 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Zdůraznil svou vázanost právním názorem odvolací instance v otázkách platnosti uzavřených nájemních smluv i aplikovatelnosti § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. a po přihlédnutí k již přisouzené částce a nájemnému určenému v souladu s § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. (v rozhodném znění) na základě ceny stanovené znalcem shledal projednávaný nárok žalobce opodstatněným ve výši shora označené sumy. K odvolání žalované přezkoumal v požadovaném rozsahu naposledy uvedený rozsudek Krajský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 26 Co 186/2015-310, změnil ve výroku III. ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku, jakož i ve výrocích I., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nepřitakal námitce, dle níž je příslušná ujednání třeba vykládat tak, že účastníci chtěli uzavřít nájemní smlouvy, jejichž předmětem je tzv. půdní blok, jakožto základní jednotka evidence využití půdy ve smyslu § 3a zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství. Taková interpretace by totiž byla v rozporu s posuzovaným projevem vůle, neboť v písemně uzavřených smlouvách účastníci zamýšleli učinit jejich objektem pozemek evidovaný v katastru nemovitostí pod č. 6502, nikoliv takto označený půdní blok. Uzavírali-li účastníci písemné nájemní smlouvy, není současně možno při závěru o jejich neplatnosti vycházet z konkludentního zformování nájemního vztahu faktickým užíváním pozemků. I pokud by přitom bylo myslitelné výkladem dovodit, že účastníci rozebíranými písemnými ujednáními projevili vůli uzavřít smlouvy ohledně půdního bloku č. 6502, nebylo by jej možné pokládat za způsobilý k takovéto dispozici. Právo pronajmout věc je primárně odvozeno od práva vlastnického, pročež lze za řádný objekt zmíněného smluvního vztahu mít pozemek definovaný vlastnickými hranicemi, případně k nim vymezenou částí pozemku. Je-li pozemek určen jinak (například viditelným ohraničením v terénu – zvažovaný půdní blok), jako náležitý předmět nájmu neobstojí. Půdní blok ve smyslu § 3a zákona č. 252/1997 Sb. by obstál coby právně možné plnění, jen byl-li by v době uzavření nájemních smluv zcela ztotožnitelný s hranicemi žalovanou vlastněných pozemků evidovaných v katastru nemovitostí, čemuž ovšem učiněná zjištění nenasvědčují. S ohledem na předestřené nelze mít smlouvy ani za částečně platné. Vzájemná práva a povinnosti účastníků jakožto stran neplatných smluv je pak nutno vypořádat způsobem předjímaným § 457 a § 458 obč. zák. a započítat oproti nároku žalobce na vrácení zaplacených úhrad v celkové částce 1,140.000 Kč právo žalované na náhradu odpovídající znalecky vyčíslenému obvyklému nájemnému (v maximálním limitu dle § 22 odst. 9 zák. č. 229/1991 Sb.) za užívání pozemků o výměře 50,18 ha (předmět plnění po odečtu plochy nevlastněné žalovanou) ve výši 189.480 Kč. Rozdíl těchto sum po zohlednění již pravomocně přisouzeného obnosu přitom odpovídá částce žalobci správně přiřčené soudem prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, která má za to, že odvolací soud se při řešení relevantních hmotněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což činí dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka míní, že nájemní sml