29 Cdo 1344/2024 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1344/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:29 Cdo 1344/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.1344.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Konkurs Náhrada škody Správce konkursní podstaty Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. § 420 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1296/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1344/2024-3059 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Skálou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, proti žalované M. H., o zaplacení 471 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 46/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2023, č. j. 19 Co 82/2023-2985, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. září 2022, č. j. 11 C 46/2009-2866, Okresní soud v Jičíně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 471 200 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech státu (body II. a III. výroku). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, kterou mu měla žalovaná způsobit tím, že jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. S. neodborně nakládala se stroji a zařízením žalobce, které se nacházely v provozovně úpadkyně, čímž měla způsobit přímou škodu na věcech ve výši 5 000 000 Kč. Žalobce následně rozšířil žalobu tak, že požadoval i ušlý zisk za období od 1. září 2001 do 31. prosince 2007 ve výši 6 200 000 Kč měsíčně, neboť zaviněním žalované nemohl realizovat podnikatelskou činnost spočívající ve výrobě replik historických dlažeb. Celkem se domáhal zaplacení částky 471 200 000 Kč. Soud prvního stupně však po provedení (obsáhlého) dokazování dospěl k závěru, že žalobce předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu neprokázal. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud nejprve uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. K tomu dodal: 5. K námitce věcné nepříslušnosti uvedl, že tato otázka v posuzované věci již byla řešena Vrchním soudem v Praze, který usnesením ze dne 2. února 2009 (správně 27. února 2009), č. j. Ncp 2854/2008-57, rozhodl, že k řízení v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy, neboť jde o nárok na náhradu škody směřující proti správkyni konkursní podstaty jako fyzické osobě; nejde tedy o spor vyvolaný konkursem. Odvolací soud proto konstatoval (i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že tímto rozhodnutím jsou soudy vázány. 6. K věci samé pak odvolací soud zopakoval, že z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že žalobce a úpadkyně měli mezi sebou vážné spory týkající se výroby replik historických dlažeb dlouhou dobu před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně, přičemž již v roce 1998 měl žalobce zakázaný vstup do provozovny úpadkyně. Současně úpadkyně při své podnikatelské činnosti neplnila základní platební povinnosti, ani nevedla řádně účetnictví. Později (v průběhu konkursního řízení) neplnila povinnosti úpadce, se správkyní konkursní podstaty nespolupracovala, neposkytla jí potřebné doklady, seznam majetku ani nutná vysvětlení. Dle soudu tak žalovaná nejednala protiprávně, jestliže část věcí z provozovny úpadkyně nechala vyvézt na skládku a část uskladnila, a to za dohledu úpadkyně. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl vlastníkem některých těchto věcí v době započetí výkonu funkce žalovanou jako správkyně konkursní podstaty (měsíc poté, kdy byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně). Dle odvolacího soudu pak bylo vyvráceno i tvrzení žalobce, že žalovaná svévolně ukončila výrobu úpadkyně, neboť konkursní soud souhlas k podnikání nedal a opakovaně v průběhu konkursního řízení konstatoval, že správkyně konkursní podstaty postupuje v konkursu úpadkyně v souladu se zákonem. Nadto odvolací soud přihlédl k tomu, že i podnikání žalobce bylo od roku 1997 neúspěšné, neboť tento (v době ustanovení žalované správkyní konkursní podstaty v daném konkursním řízení) neplnil základní platební povinnosti, nevlastnil žádný majetek, neměl zaměstnance, nevykazoval žádné zisky a nepodával ani daňová přiznání. Tuto situaci však nelze přičítat k tíži žalované a jejímu působení ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadkyně. 7. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že následky neúspěšného podnikání v podobě prohlášeného konkursu (na majetek žalobce) nelze přenášet na správkyni konkursní podstaty a dovozovat z toho její odpovědnost za případnou škodu. Navíc nebylo ani zjištěno, že by konkursní soud v době, kdy žalovaná působila ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadkyně, shledal v jejím postupu nějaké zásadní nedostatky či porušení povinností. Činností žalované se zabývaly rovněž i orgány činné v trestním řízení (na základě četných trestních oznámeních podávaných žalobcem i úpadkyní), které neshledaly, že by se žalovaná dopustila jakéhokoliv závažného pochybení. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem (posuzováno dle obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že je nesprávný právní názor soudů obou stupňů, neboť dovolatel splnil svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní a prokázal nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku. Má za to, že o věci měl rozhodovat příslušný krajský soud, který byl věcně příslušný, neboť se daná věc týkala konkursního řízení a šlo o spor mezi podnikateli. Uzavírá proto, že předmětné řízení je od počátku postiženo procesní vadou. 10. Dále namítá, že žalovaná porušila své zákonné povinnosti a byla naplněna i příčinná souvislost mezi tímto škodním jednáním a vznikem škody dovolateli. Žalovaná totiž ukončila existující výrobu historických dlažeb realizovanou v souladu s dohodou o společném podnikání dovolatele a úpadkyně, a to bez předchozího souhlasu soudu a zástupce věřitelů. Tím, že výrobu ukončila, žalovaná zatížila i konkursní podstatu dalšími povinnostmi (vracení záloh). Dovolatel rovněž uvádí, že jeho podnikání i podnikání úpadkyně bylo v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně úspěšné, unikátní (nebyla konkurence) a rentabilní. Žalovaná navíc pochybila, když některé věci, které byly alespoň zčásti ve vlastnictví dovolatele, pojala do soupisu konkursní podstaty, či některé vyhodila (především hodnotný materiál), nebo je nechala odvézt do skladu, aniž by byl učiněn předávací protokol či jakýkoliv záznam. Jednáním žalované došlo dle dovolatele ke zmaření investic, pohledávek, ztrátě know-how, výtvarných děl, patentů, nákladů na výrobu, ale zejména ke ztrátě unikátní a státními institucemi žádané výroby. 11. K vyčíslení ušlého zisku dovolatel konstatuje, že soudy v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dovodily, že zmařená výdělečná činnost musí být prokázána v reálné podobě. Přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je ušlý zisk hypotetickou kategorií, a má za to, že soudy v daném řízení postupovaly nesprávně, když nezohlednily pravidelný běh věcí. Ušlý zisk by měl být totiž prokázán s určitou mírou pravděpodobnosti, čemuž dovolatel dle jeho tvrzení dostál. 12. Dovolatel tak uzavřel, že soudy danou věc nesprávně právně posoudily. Prokázal totiž, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku v důsledku jím nezaviněné nemožnosti vykonávat podnikatelskou činnost (což vyústilo i v následné prohlášení