29 Cdo 1354/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1354/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2023 Spisová značka:29 Cdo 1354/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1354.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Úschova Dotčené předpisy:§ 185d odst. 1 o. s. ř. § 185e o. s. ř. § 320 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1354/2022-127 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce F. L., zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalovanému P. V., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, PSČ 586 01, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 42/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 16. prosince 2021, č. j. 72 Co 112/2021-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. 21 C 42/2018-80, Okresní soud v Jihlavě zamítl žalobu, kterou se žalobce (F. L.) domáhal, aby byla žalovanému (P. V.) uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy – finanční částky ve výši 2.449.071,51 Kč – složené do soudní úschovy vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 Sd 13/2012 (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho rozsudek ze dne 30. dubna 2019, č. j. 21 C 42/2018-58, Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 26. března 2020, č. j. 72 Co 343/2019-71, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, s tím, nechť soud prvního stupně řádně zjistí skutkový stav věci a poučí žalobce o tom, že obsahem tvrzení přihlašovatele musí být, že přihlašovatel má sám hmotněprávní nárok k předmětu úschovy. 3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Na základě usnesení ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Sd 13/2012-24, přijal Okresní soud v Jihlavě do úschovy částku 2.449.071,51 Kč od složitele Ing. Aleše Uhlíře, správce konkursní podstaty úpadce Z. N. (dále jen „Z. N.“), pro žalovaného, který (jako konkursní věřitel) byl v prodlení s převzetím výtěžku konkursního řízení. [2] Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu soudní úschovy, a to s argumentem, že má vůči žalovanému pohledávky v celkové výši 2.381.310 Kč, které nabyl smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 3. května 2016, 23. května 2016 a 26. května 2016 od (blíže označených) poškozených, jímž byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2007, sp. zn. 40 T 2/2007, přiznána vůči žalovanému náhrada škody. Žalovaný je podle něj dlouhodobě nekontaktní, v roce 2008 na něj byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody pro spáchání trestného činu podvodu a je veden v evidenci Policie České republiky jako hledaná osoba. Žalobce dovozoval, že mu předmět úschovy lze vydat postupem dle § 185d odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), případně lze nahradit souhlas s vydáním předmětu úschovy dle § 185e o. s. ř., za situace, kdy dosud není pravomocně rozhodnuto o způsobu vydání předmětu úschovy. Potud odkazoval též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 2533/2016 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 23/2018“). [3] Žalovaný (zastoupený v řízení opatrovníkem dle § 29 odst. 3 o. s. ř.) považoval žalobu za předčasnou, s tím, že dosud nedošlo k vyslovení nesouhlasu s vydáním úschovy. Žalobce sice tvrdí, že mu souhlas žalovaný odepřel, nicméně ze (zákonné) úpravy vyplývá, že se tak musí stát kvalifikovaným způsobem v rámci řízení o vydání úschovy. Také podle výkladu podávaného soudní praxí lze ustanovení § 185d o. s. ř. použít pouze tehdy, existuje-li hmotněprávní nárok ve vztahu k předmětu úschovy. [4] Exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 067 EX 28507/16-23, bylo rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky než z účtu peněžního ústavu, na kterou má povinný (žalovaný) nárok vůči svému dlužníkovi Okresnímu soudu v Jihlavě, a to na základě soudní úschovy peněz ve výši 2.449.071,51 Kč. Exekuční příkaz byl vydán v exekučním řízení prováděném ve prospěch žalobce jako oprávněného dle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2007, sp. zn. 40 T 2/2007. Exekuční příkaz nabyl právní moci. [5] Usnesením ze dne 21. dubna 2017, č. j. 3 Sd 13/2012-113, Okresní soud v Jihlavě rozhodl o vydání předmětu úschovy příjemci (žalovanému) s tím, že finanční prostředky budou poukázány na účet exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání opatrovník příjemce, jenž namítl, že soud měl postupovat dle § 298 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), eventuálně dle § 299 z. ř. s. (nikoliv dle § 312 a násl. o. s. ř.), navíc na straně složitele mělo být jednáno se Z. N. (poté, co konkursní řízení Z. N. bylo pravomocně skončeno), nikoliv se správcem konkursní podstaty. Usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. 18 Co 243/2017-200, Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě zrušil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. dubna 2017 s odůvodněním, že jako se složitelem mělo být správně jednáno se Z. N. [6] Podáním ze dne 2. června 2017 žalobce jako přihlašovatel podal v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Sd 13/2012 žádost o vydání části předmětu úschovy ve výši 1.993.310 Kč, dne 3. července 2017 svou žádost rozšířil na celý předmět úschovy. 4. Na takto ustanoveném skutkovém základě soud prvního stupně – vycházeje z čl. II. bodu 1 a 2 přechodného ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dále z ustanovení § 185d odst. 1 a § 185e o. s. ř. (vzhledem k tomu, že řízení o úschově vedené pod sp. zn. 3 Sd 13/2012 bylo zahájeno dne 16. srpna 2012) – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. Přitom zdůraznil, že z postoje opatrovníka žalovaného prezentovaného v řízení o úschově (v odvolání proti usnesení ze dne 21. dubna 2017 nebo v závěrečné řeči přednesené při jednání konaném dne 26. dubna 2019) bylo zřejmé, že žalovaný s vydáním předmětu úschovy nesouhlasí. Soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu formulovaným v jeho kasačním rozhodnutí) seznámil žalobce s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudkem ze dne 16. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, a ze dne 11. května 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019) a poučil jej o smyslu a rozsahu jeho povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a k prokázání těchto skutečností navrhnout relevantní důkazy dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce přes poučení o tom, že má doplnit skutková tvrzení týkající se existence hmotněprávního nároku, tato tvrzení nedoplnil. Z jeho dosavadních tvrzení vyplynulo, že má vykonatelnou pohledávku za příjemcem a je tedy věřitelem dlužníkova věřitele. Ve vztahu k složiteli ani k předmětu úschovy však žádný hmotněprávní nárok netvrdil, tedy ani neprokazoval. Takový vztah rovněž nevyplýval z tvrzení obsažených v řízení o úschově. Žalobce tak neunesl břemeno tvrzení o tom, že má podle hmotného práva nárok na plnění a z toho důvodu je na místě žalobu zamítnout. 6. Soud prvního stupně nepovažoval (pro rozhodnutí ve věci) za relevantní závěry uvedené v R 23/2018, na něž opakovaně poukazoval žalobce, které se týkají otázky (ne)možnosti podání poddlužnické žaloby proti schovateli (soudu prvního stupně), respektive postupu dle § 312 a násl. o. s. ř., či dle ustanovení § 320 o. s. ř. za situace, kdy dosud nebylo rozhodnuto, komu má být předmět úschovy vydán. 7. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 8. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž se bezezbytku řídil předchozím kasačním rozhodnutím. Žalobce nemá, respektive neuplatňuje žádné právo k předmětu úschovy a není tedy přihlašovatelem v pravém slova smyslu (§ 292 z. ř. s., dříve § 185b o. s. ř.), pojmově tedy nepatří ani do okruhu zákonem vyme