29 Cdo 1356/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1356/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2009 Spisová značka:29 Cdo 1356/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1356.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1356/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. d. B. - v likvidaci, proti žalovaným 1) M. b. v. o. d. M. - v likvidaci, 2) Ing. J. J. a 3) I. – A. I. C. s. r. o., obou zastoupených JUDr. E. R., advokátem, o určení neplatnosti zrušení družstva a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 136/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v  Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 54 Co 412/2003-174, takto:  I.         Dovolání se odmítá. II.         Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 20. února 2003, č. j. 14 C 136/2001-150, zamítl žalobu o určení, že zrušení V. n., prodejního a výrobního družstva, zapsaného společenstva s ručením omezeným v B. (dále též jen „družstvo“) splynutím s V. n. a p. d. v P., zapsaného společenství s ručením omezeným výměrem Ministerstva zemědělství podle vládních nařízení č. 259/39, 74/41 a 8/44 Sb., je neplatné, a dále o určení, že vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „předmětné nemovitosti“) je žalobce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 30. listopadu 1949 byly převedeny do vlastnictví družstva předmětné nemovitosti. Na základě výměru Ministerstva zemědělství z 23. prosince (správně 23. února) 1951 družstvo splynulo s V. d.- společenstvem s ručením omezeným v P. (dále jen „V. d.v P.“), na něhož přešla práva a závazky  družstva. Do vlastnictví V. d. v P. přešly i předmětné nemovitosti. V. d. v P. bylo podle zákona č. 53/1954 Sb., o lidových družstvech a o družstevních organizacích, přeměněno na V. v.l. d. v P. Dne 30. prosince 1955 se vytvořilo samostatné družstvo V., lidové družstvo v B., jež  v roce 1956 změnilo  název na V. a ch. v.l. d. v B. a na základě kupní smlouvy z 13. července  1956 uzavřené s V. v. l. d. v P. se stalo vlastníkem předmětných nemovitostí. V. a ch. v. l. d. v B. bylo k 1. lednu 1964 sloučeno s prvním žalovaným, na něhož přešla práva i závazky zanikajícího družstva včetně vlastnictví k předmětným nemovitostem. Kupní smlouvou                z 28. listopadu 1991 prodal první žalovaný předmětné nemovitosti druhé žalované. K dalšímu převodu předmětných nemovitostí došlo v roce 1998, a to na třetího žalovaného. Na základě zákona č. 176/1999 (správně č. 176/1990) Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, bylo 8. prosince 1990 založeno V. v. a o. d. v B. (žalobce), jenž dopisem z 13. února 1991 požádalo prvního žalovaného o navrácení majetku, především předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby. Tuto opíral pouze o tvrzení, že V. v. a o. d. v B. (tedy žalobce) založené 8. prosince 1990 je skutečným právním nástupcem družstva zrušeného sloučením v roce 1951 s argumentací, že jiná družstva, vzniklá v době totalitního režimu, byla tzv. družstva lidová, proto nemohla být právním nástupcem zrušeného družstva, jež bylo družstvem kapitalistickým. Zdůraznil, že družstvo V., lidové družstvo v B., založené v roce 1955, bylo pokračovatelem družstva „přinejmenším předmětem své činnosti“ a kupní smlouvou z 13. července 1956 získalo zpět předmětné nemovitosti. Došlo-li v roce 1964 ke sloučení tohoto družstva s prvním žalovaným, přešlo na něho vlastnictví předmětných nemovitostí nikoli protiprávně. Následující převody vlastnictví k předmětným nemovitostem byly rovněž v souladu se zákonem. Vedle toho druhá a třetí žalovaní nejsou pasivně legitimováni v řízení o určení neplatnosti zrušení družstva a první a druhá žalovaní v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť není právní nástupcem družstva. Žalobce je nově vzniklým subjektem na základě zákona č. 176/1990 Sb., zapsaným do obchodního rejstříku 13. února 1991, a tento den je dnem vzniku žalobce podle ustanovení § 225 odst. 1 obchodního zákoníku. Se zaniklým Včelařským nákupním, prodejním a výrobním družstvem založeným v roce 1938 může mít žalobce částečně společnou členskou základnu, organizační principy či předmět činnosti, a v tomto smyslu navazovat na zaniklé družstvo, ale tyto skutečnosti nejsou právním důvodem, na jehož základě by bylo možno učinit závěr,                       že je právním nástupcem zaniklého družstva. Nelze-li žalobce považovat za vlastníka předmětných nemovitostí v důsledku právního nástupnictví po vlastníku původním, je nadbytečné zabývat se tvrzenými důvody neplatnosti zrušení družstva. Zabývaje se otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, odvolací soud dovodil, že první a druhá žalovaní nejsou pasivně věcně legitimováni, pokud jde o určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť nejsou zapsáni jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí, a nejsou věcně legitimováni ani ve vztahu k požadavku na určení neplatnosti zrušení družstva. Na určení neplatnosti zrušení družstva není dán ani naléhavý právní zájem, neboť požadovaným určením se v postavení účastníků nic nezmění a takové soudní rozhodnutí by nemělo žádné právní následky.   Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel popisuje okolnosti spojené se zrušením družstva v roce 1951, uvádí právní předpisy, jimiž bylo postavení družstev upraveno od roku 1939 a má za to, že soudy „nevycházely správně z těchto zákonných ustanovení o družstevnictví“. Považuje zrušení družstva a „zbavení nemovitosti domu“ za nezákonné, bez vůle členů, v rozporu se stanovami a zákonem o společenstvech. V další části dovolání se obsáhle zabývá historií včelařských družstev. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není aktivně věcně legitimován k podání určovací žaloby ani se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Jiné otázky