29 Cdo 1390/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1390/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. K. A. V.S., Ph. D., advokátkou, proti žalované JUDr. J. Š., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty žalobce, zastoupené Mgr. J. V., advokátem, o zaplacení částky 385.579,90 Kč a o určení povinnosti žalované platit žalobci měsíční rentu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 333/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 13 Cmo 241/2006-231, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou z 5. května 1999, upřesněnou do konečné podoby podáními došlými soudu 19. října 2005 (č. l. 183-184) a 21. dubna 2006 (č. l. 200-202) a co do tzv. petitu pak při jednání před soudem prvního stupně konaném 12. dubna 2006 (č. l. 197), se žalobce (úpadce J.K.) domáhal vůči žalované (správkyni jeho konkursní podstaty) zaplacení částky 385.579,90 Kč (za dobu od podání žaloby do 31. října 2005) a dále toho, aby mu žalovaná vydala 62 % z částek 4.300,- Kč od 1. listopadu 2005 do 31. prosince 2005 a 4.420,- Kč od 1. ledna 2006, představující životní minimum, vždy do 15. dne příslušného měsíce. Žalobu odůvodnil tím, že na základě jeho činnosti z doby před prohlášením konkursu plyne do konkursní podstaty pravidelný příjem z nájmu nemovitostí. O tento příjem se zasloužil svou prací, takže jde o příjem podobný mzdě. Žalobce měl za to, že ta část (uvedeného) příjmu, které se podle právního řádu České republiky nemůže týkat výkon rozhodnutí, není součástí konkursní podstaty. V tomto ohledu odkázal na ustanovení § 278 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dále na nařízení vlády č. 63/1998 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení, (nařízení o nezabavitelných částkách) a na zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, na který nařízení v § 1 odkazovalo. K tomu uvedl, že je ženatý a vyživuje dvě nezletilé děti (L., narozenou 3. července 1995 a J., narozeného 30. dubna 2001), přičemž s rodinou nežije od roku 1995 ve společné domácnosti. Na to, že částka z nájemného je žalobcovým jiným příjmem, z něhož je prováděn výkon rozhodnutí a jehož se tudíž týkají i omezení „o jeho plné nepostižitelnosti“, usuzoval žalobce též z ustanovení § 3 odst. 1 písm. d/ zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Co do výpočtu výše žalovaných částek poukazoval žalobce pro dobu od podání žaloby do listopadu 2005 na výpočet dle nařízení vlády č. 42/1998 Sb., č. 56/2000 Sb., č. 333/2001 Sb. a č. 664/2004 Sb. a pro dobu od 1. ledna 2006 na nařízení vlády č. 505/2005 Sb. Dále žalobce uvedl, že v přezkumném řízení byla jeho žádost o vyloučení základní částky z konkursní podstaty zamítnuta, s tím, že si má najít zaměstnání, k čemuž dodal, že jako úpadce objektivně nemůže najít soukromý subjekt, který by byl ochoten s ním uzavřít pracovní smlouvu a vzhledem k tomu, že vlastní živnostenské oprávnění, s ním odmítají uzavřít pracovní smlouvu i státní organizace, které dávají přednost zájemcům o zaměstnání, kteří nemají vedlejší výdělečnou činnost. Jeho žádosti o sociální dávky pak nebylo vyhověno vzhledem k tomu, že je držitelem živnostenského oprávnění, které jako úpadce nemůže zrušit nebo pozastavit (to může - v intencích § 58 odst. 5 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání /živnostenského zákona/ a § 35 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků - udělat jen správkyně jeho konkursní podstaty, za součinnosti finančního úřadu). Proto se nemůže stát uchazečem o zaměstnání dle ustanovení § 25 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, když je stále osobou samostatně výdělečně činnou (§ 9 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) a dle ustanovení § 39 zákona o zaměstnanosti tak nemůže pobírat podporu v nezaměstnanosti. Neuspěl rovněž se žádostí o dávky státní sociální podpory, a to proto, že není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Nemá tedy žádnou možnost získat další příjmy než ty, které již plynou do konkursní podstaty. Rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. 28 Cm 333/2001-211, Městský soud v Praze zastavil řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) co do požadavku na úhradu částky 196.858,10 Kč (bod I. výroku), a jinak žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud měl pro výsledek sporu za rozhodující, zda podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je dána povinnost žalované vyplácet žalobci z konkursní podstaty částky životního minima. Odkazuje na ustanovení § 6 odst. 2, § 14a odst. 1 a § 31 odst. 2 a 3 ZKV a cituje ustanovení § 2 odst. 3 ZKV o cíli konkursu pak uzavřel, že příjem z pronájmu nemovitostí sepsaných do konkursní podstaty úpadce (žalobce) nelze považovat za mzdu nebo za příjem obdobný mzdě. Žalobce rovněž není vůči žalované v pracovním nebo obdobném poměru, takže ta nemá povinnost uspokojovat pracovní nároky žalobce ve smyslu § 31 odst. 3 ZKV. Povinnost k vyplácení částek životního minima (nebo jejich části) žalobci pak neplyne ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Žalobce může své životní potřeby zajistit prací, tedy uzavřením pracovního poměru; nebude-li to vzhledem k jeho věku a postavení na trhu práce možné, přichází v úvahu a tento problém řeší příslušné právní normy upravující sociální zabezpečení občanů, uzavřel soud. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a o odměně za zastupování za odvolací řízení pro zástupkyni žalobce (třetí výrok). Odvolací soud měl za to, že za situace, kdy předmětem sporu je vyloučení částek odpovídajících 62 % životního minima, jde o vylučovací žalobu ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV. Na tomto základě především uzavřel, že žalobce není ve sporu věcně legitimován, jelikož k předpokladům, za nichž lze uspět s vylučovací žalobou, náleží i to, že ji podala jiná osoba než úpadce; potud odkázal na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“). Dalším důvodem, pro který nelze žalobě vyhovět, je dle odvolacího soudu skutečnost, že příjem z pronájmu věci není příjmem obdobným mzdě a že takový příjem patří do konkursní podstaty k naplnění smyslu a cíle konkursu. U tohoto příjmu jde o majetek, jehož se konkurs - a stejně tak výkon rozhodnutí - týká. „Nad rámec uvedeného“ odvolací soud doplnil, že majetkové poměry žalobce je nutno řešit mimo konkurs samotný. Je-li zde mezera v právní úpravě osoby podnikatele, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, podle které tato osoba nemůže do skončení konkursu podnikání sama ukončit a nemůže být ani evidována jako uchazeč o zaměstnání, je namístě řešit tento nedostatek právní úpravy k tíži všech daňových poplatníků (sociální dávky), nikoli pouze v neprospěch věřitelů této osoby, jimž by se takto snížilo poměrné uspokojení jejich pohledávek v konkursu. Nehledě na výše uvedené je však - dle odvolacího soudu - zřejmé, že orgány státní správy při posuzování úpadcovy žádosti o přiznání sociálních dávek ve smyslu závazných právních závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (zde má odvolací soud na mysli rozsudek ze dne 14. února 2005, č. j. 4 As 52/2003-45, jímž Nejvyšší správní soud zrušil jako nepřezkoumatelný /pro nedostatek důvodů/ rozsudek ze dne 17. září 2003, č. j. 4 Ca 10/2003-29, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se úpadce domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy z 2. května 2002 a rozhodnutí Městské části Praha 3 ze 14. února 2002 o zamítnutí žádosti o poskytnutí dávky sociální péče na zabezpečení úpadcových základních potřeb) jistě posoudí fakt, že provozování úpadcova podniku bylo ukončeno podle § 18a odst. 2 ZKV k 31. srpnu 1999 a že podle § 8 odst. 1 živnostenského zákona tak vznikla překážka provozování úpadcovy živnosti. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky nemožnosti finančního zajištění úpadce v konkursním řízení dávkami sociální péče a státní sociální podpory při současné absenci finančního plnění (úpadci) správcem konkursní podstaty, kter