29 Cdo 1608/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1608/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2019 Spisová značka:29 Cdo 1608/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1608.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Měna Běžný účet Dotčené předpisy:§ 3f předpisu č. 219/1995Sb. § 19 předpisu č. 284/2009Sb. čl. 9 směrnice 2007/64/ES Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:30. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1608/2015-188 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně VALERIA spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, Vinohrady 3472/47, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 65416198, zastoupené Mgr. Jiřím Horáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Jánský vršek 323/13, PSČ 118 00, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o zaplacení částky 1.530.702 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 104/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 247/2014-153, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 247/2014-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2013, č. j. 40 C 104/2010-117, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 40 C 104/2010-117, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (VALERIA spol. s r. o.) domáhala po žalované (UniCredit Bank Czech Republic, a. s., po změně obchodní firmy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) zaplacení částky 1.530.702 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 1. prosince 2010 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1/ Dne 25. října 2006 žalobkyně uzavřela se společností Finance international, a. s. (dále jen „společnost FI“) rámcovou smlouvu o obchodování (dále též jen „rámcová smlouva“), na jejímž základě měly být mezi smluvními stranami telefonicky uzavírány devizové obchody s cizí měnou (tzv. forwardové, spotové a swapové obchody). Spotový obchod smluvní strany definovaly v článku I. rámcové smlouvy jako pevně sjednaný nákup nebo prodej peněžních prostředků v jedné měně za určité množství peněžních prostředků v jiné měně za kurz aktuální na finančním trhu v okamžiku uzavření obchodu, přičemž vypořádání obchodu se uskuteční za dva pracovní dny. 2/ Žalovaná vedla pro společnost FI běžný účet č. 2102091977/2700 v české měně (dále jen „korunový účet“) a běžný účet č. 2102091993/2700 v eurech (dále jen „eurový účet“). 3/ Dne 7. října 2009 byla na eurový účet společnosti FI připsána platba ve výši 25.000 EUR. Šlo o zálohovou platbu za dodávku zboží, kterou (dle pokynu žalobkyně) poukázal na účet společnosti FI obchodní partner žalobkyně, společnost Kenadia Holdings LTD (dále jen „společnost K“). Téhož dne žalovaná na takto vzniklou pohledávku společnosti FI z eurového účtu započetla svou pohledávku, kterou vůči společnosti FI evidovala na korunovém účtu (s odkazem na všeobecné obchodní podmínky, které byly součástí smluv, na jejichž základě vedla pro společnost FI oba účty, použila připsané peněžní prostředky k částečnému uspokojení své pohledávky vůči společnosti FI z korunového účtu). 4/ Dopisem ze dne 19. října 2009 vyzvala společnost FI žalovanou, aby peněžní prostředky připsané na eurový účet vrátila příkazci platby, neboť nejde o prostředky společnosti FI, a dále aby přestala přijímat platby ze zahraničí na všechny běžné účty společnosti FI. 5/ Dne 2. března 2010 byla na eurový účet společnosti FI připsána další platba ve výši 36.400 EUR. Šlo o zálohovou platbu za dodávku zboží, kterou (dle pokynu žalobkyně) na účet společnosti FI poukázal obchodní partner žalobkyně, společnost RECARO GROUP LIMITED (dále jen „společnost R“). Dne 21. dubna 2010 žalovaná rovněž oproti této pohledávce společnosti FI z eurového účtu započetla svou vzájemnou pohledávku, kterou vůči společnosti FI evidovala na korunovém účtu. 6/ K 1. říjnu 2009 byla společnost FI evidována Českou národní bankou jako „směnárna, dříve nebankovní devizové místo, osoba s koncesí ke směnárenské činnosti a devizovou licencí“. Koncese jí byla udělena k 10. květnu 2000. 7/ Dne 7. června 2013 (tj. v průběhu řízení před soudem prvního stupně) uzavřely společnost FI (jako postupitel) a žalobkyně (jako postupník) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem mělo být postoupení pohledávek společnosti FI vůči žalované ve výši 25.000 EUR a 36.400 EUR, vzniklých neoprávněným převedením těchto částek žalovanou z eurového účtu společnosti FI na její korunový účet. Dle bodu II. postupní smlouvy byly pohledávky postoupeny „bezúplatně“, přičemž smluvní strany současně prohlásily, že „úplata byla postupníkem postupiteli uhrazena při podpisu této smlouvy“. Společnost FI postoupení pohledávek oznámila žalované dopisem ze dne 7. června 2013. 8/ Žalobkyně se podanou žalobou – odkazuje na úpravu obsaženou v ustanovení § 3f odst. 2 písm. h) a i) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, a v ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku – domáhá po žalované vrácení peněžních prostředků, jež byly připsány na eurový účet vedený žalovanou pro společnost FI a které žalovaná použila k částečné úhradě své pohledávky vůči této společnosti, přestože ve skutečnosti nešlo o peněžní prostředky majitele účtu (devizového místa), ale žalobkyně. Na takto ustaveném základě dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům: 1/ Devizovým spotovým obchodem je nutno obecně rozumět obchod, při kterém je mezi obchodníkem a klientem pevně sjednaný nákup nebo prodej peněžních prostředků v jedné měně za určité množství peněžních prostředků v jiné měně za kurz stanovený v okamžiku sjednání obchodu s tím, že vzájemné vypořádání se uskuteční nejpozději do dvou pracovních dnů po datu sjednání obchodu. 2/ K bezhotovostnímu obchodu s cizí měnou zahrnujícímu spotové obchody byla v rozhodné době oprávněna pouze právnická osoba s povolením k činnosti platební instituce dle zákona o platebním styku, osoba uvedená v § 5 tohoto zákona, nebo osoba s devizovou licencí k poskytování těchto obchodů vydanou podle devizového zákona k 24. prosinci 2007, která však tyto obchody mohla provádět na základě dosavadního oprávnění nejpozději do 30. dubna 2011. Společnost FI mezi uvedené subjekty nepatřila, když byla oprávněna provádět pouze směnárenskou činnost podle devizového zákona. 3/ Peněžní transakce prováděné na základě uzavřené rámcové smlouvy mezi žalobkyní a společností FI nelze považovat za bezhotovostní obchod s cizí měnou spočívající v provedení konverze bezhotovostním způsobem a následným převodem peněžních prostředků ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o platebním styku, ani kdyby společnost FI měla oprávnění k takové činnosti. V daném případě totiž nešlo o nákup či prodej měny mezi žalobkyní a společností FI, při němž by došlo k přijetí (či poukázání) peněžních prostředků od žalobkyně jako uživatele společností FI. Peněžní prostředky neodevzdala společnosti FI jako devizovému místu za účelem jejich směny bezhotovostní formou žalobkyně, ale přímo obchodní partneři žalobkyně. 4/ Kdyby předmětné transakce bylo možné považovat za bezhotovostní obchod s cizí měnou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o platebním styku, stíhala by povinnost zaplatit požadované částky žalobkyni z titulu závazku z dohodnutého devizového spotového obchodu společnost FI, nikoli žalovanou banku. 5/ Smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené mezi žalovanou a společností FI jsou smlouvami o běžném účtu dle § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, přičemž z ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (potud soud prvního stupně odkázal např. na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 50/2006“) se podává, že peněžní prostředky na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu, pak představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu. Ani tuto pohledávku však žalobkyně od společnosti FI nenabyla, když k jejímu započtení došlo ještě před uzavře