Nejvyšší soud 29 Cdo 1954/2026 – Přípustnost dovolání

Rozsudkem ze dne 29. července 2025, č. j. 18 C 4/2022-279, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (S. V.) domáhal vůči žalované (M. J. M.) zaplacení částky 4 678 437,43 Kč s příslušenstvím, a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 155 485 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání.

V průběhu řízení o podaném odvolání soud prvního stupně usnesením ze dne 17. října 2025, č. j. 18 C 4/2022-322, žalobci pro odvolací řízení zcela odňal (dříve) přiznané osvobození od soudních poplatků (z důvodu nevěrohodnosti a neúplnosti žalobcem uváděných skutečností). Toto usnesení (k odvolání žalobce) potvrdil Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 20 Co 368/2025-336, a nabylo právní moci 28. listopadu 2025.

Usnesením ze dne 4. prosince 2025, č. j. 18 C 4/2022-339, soud prvního stupně vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku za odvolání proti (uvedenému) rozsudku ve výši 233 920 Kč (do 15 dnů od doručení usnesení); současně ho poučil o následcích marného uplynutí stanovené lhůty. Toto usnesení bylo právnímu zástupci žalobce doručeno 8. prosince 2025.

Dne 22. prosince 2025 žalobce (znovu) požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně řízení o této žádosti zastavil (pro překážku věci rozhodnuté, jelikož u žalobce nebyla prokázána změna poměrů) usnesením ze dne 13. ledna 2026, č. j. 18 C 4/2022-347, které nabylo právní moci 13. února 2026 poté, co je (k odvolání žalobce) potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 4. února 2026, č. j. 20 Co 32/2026-356.

Dne 13. února 2026 soud prvního stupně opětovně zaslal právnímu zástupci žalobce výzvu k úhradě soudního poplatku za odvolání (výše uvedené usnesení ze dne 4. prosince 2025), která mu byla téhož dne doručena. Žalobce ve stanovené lhůtě soudní poplatek z odvolání nezaplatil.

Usnesením ze dne 3. března 2026, č. j. 18 C 4/2022-359, soud prvního stupně:

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2026, č. j. 20 Co 89/2026-368:

Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je věcně správné a odvolání je zjevně neopodstatněné. Žalobce byl po doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. února 2026 opětovně vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání proti rozsudku (ve správné výši) do 15 dnů od doručení výzvy (doručené jeho právnímu zástupci 13. února 2026). Ve stanovené lhůtě (však) soudní poplatek nezaplatil a soud prvního stupně proto postupoval podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. S ohledem na danou fázi řízení neshledal odvolací soud významnými výhrady žalobce proti předchozím rozhodnutím soudů, jimiž nebyl osvobozen od soudních poplatků, ani žalobcovo tvrzení o (budoucím) podání ústavních stížností proti těmto rozhodnutím.

Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (a to v poměrech projednávané věci, kdy zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku bezprostředně navazuje na předchozí odnětí, respektive nepřiznání, osvobození od soudních poplatků, jehož ústavní konformitu dovolatel zpochybňuje). Konkrétně jde o následující otázku:

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil první výrok rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel tvrdí, že objektivně nebyl (a stále není) schopen zaplatit soudní poplatek, obsáhle argumentuje proti závěrům, jež soudy přijaly v rámci rozhodování o odejmutí dovolateli původně přiznaného osvobození od soudních poplatků a při rozhodování o zastavení řízení o další žádosti dovolatele o přiznání osvobození od soudních poplatků, a namítá (popsaná) procesní pochybení, kterých se při tom měly soudy dopustit.

Dovolatel dále namítá, že při posouzení napadeného usnesení nelze pominout předchozí rozhodnutí o odnětí (nepřiznání) osvobození od soudních poplatků, která byla bezprostředním důvodem vzniku poplatkové povinnosti (bez nich by poplatková povinnost dovolateli nevznikla), jejíž nesplnění vedlo k zastavení odvolacího řízení. Dovolatelem namítaný protiústavní postup soudů při rozhodování o odnětí či nepřiznání osvobození od soudních poplatků a rozpor těchto rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tudíž nemohl odvolací soud bez dalšího označit za právně nevýznamný, aniž by posoudil, zda zastavení odvolacího řízení nepředstavuje odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V poměrech projednávané věci představuje zastavení odvolacího řízení mimořádně nespravedlivé završení předchozího protiústavního postupu soudů (při rozhodování o osvobození od soudních poplatků), zásah do práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a faktické odepření přístupu dovolatele k (odvolacímu) soudu.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., ani nesměřuje proti některému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá dovolacímu soudu žádnou v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou právní otázku a právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá (podle kterého byly v projednávané věci splněny předpoklady pro zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:

O tom, že v poměrech dané věci: a/ dovolatel věrohodně nedoložil své majetkové poměry (způsobem odůvodňujícím přiznání osvobození od soudních poplatků), b/ u dovolatele nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala přiznání osvobození od soudních poplatků, c/ po právní moci usnesení o odnětí přiznaného osvobození od soudních poplatků a po pravomocném zastavení řízení o jeho další žádosti soud prvního stupně poskytl dovolateli dodatečnou (přiměřenou) lhůtu ke splnění poplatkové povinnosti, tudíž d/ byly splněny podmínky pro zastavení řízení o odvolání dovolatele proti rozsudku ze dne 29. července 2025 pro nezaplacení soudního poplatku, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O návrhu dovolatele na přerušení dovolacího řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o jeho ústavních stížnostech proti usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. října 2025 a ze dne 13. ledna 2026 a proti usnesením odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2025 a ze dne 4. února 2026 (vedených u Ústavního soudu původně pod sp. zn. III. ÚS 250/26 a sp. zn. II. ÚS 956/26) dovolací soud nerozhodoval, neboť obě ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (ve spojeném řízení) usnesením ze dne 30. června 2026, sp. zn. III. ÚS 250/26 (dříve, než byla věc s dovoláním předložena Nejvyššímu soudu).