29 Cdo 2940/99 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2940/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně: M. č. P. 3, zast. advokátem, proti žalovaným: 1) P. - H., s. r. o. a 2) F. n. m. ČR, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 139/94, k dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 1999, č. j. 39 Co 518/98-200, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci výše uvedeným napadeným rozsudkem, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje. Ve výrocích o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 5.975,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta. Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta. Návrh, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání, se zamítá. Po předchozím zrušení rozsudku odvolacího soudu v dané věci rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.8.1997, č. j. 2 Odon 20/97-122, a zrušení rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 11. 1997, č. j. 16 Co 323/97-135, soud prvního stupně žalobě na určení, že vlastnictví nemovitostí zapsaných u Střediska geodézie a kartografie P. na LV č. ... pro kat. úz. Ž., a to pozemku č. parc. 767 o výměře 466 m2 a činžovního domu čp. 405 na pozemku č. parc. 767, je H. m. P., vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem dovolacího i odvolacího soudu (§ 226 o. s. ř.), soud prvního stupně doplnil dokazování zejména originálem hospodářské smlouvy HS 405/88 - práv. z 29. 1. 1988, jakož i dalšími listinnými důkazy a dospěl k závěru, že h. m. P. se mohlo stát vlastníkem předmětných nemovitostí pouze za předpokladu, že byly splněny podmínky ust. § 1 zák. č. 172/1991 Sb. Soud uzavřel, že hospodářská smlouva ze dne 29. 1. 1988 není smlouvou o převodu správy národního majetku podle § 347 a § 68 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.\"), jak by odpovídalo jejímu označení na tiskopisu a jak tvrdili oba žalovaní, neboť závod 01 byl pouze organizační složkou I. P., s. p., resp. n. p. a jakožto organizační složka přejímající organizace nebyl způsobilý uzavřít vlastním jménem hospodářskou smlouvou o převzetí správy národního majetku, přičemž hospodářská smlouva postrádá i jakýkoli souhlas státní organizace či nadřízeného orgánu státní organizace (§ 347 odst. 6 hosp. zák. a § 16 odst. 5 a 6 vyhl. č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku). Mimo to z obsahu smlouvy nevyplývá důvod svědčící pro převod správy národního majetku (§ 347 odst. 3 písm. c) hosp. zák.), když právě důvod převodu správy určuje blíže obsah a účel hospodářské smlouvy. Mezi smluvními stranami bylo sice jednáno o převodu správy majetku, následně však došlo k přeškrtnutí podstatné části hospodářské smlouvy z 29. 1. 1988 a mezi stranami byla řádně uzavřena hospodářská smlouva o dočasném užívání národního majetku (§ 348 hosp. zák.), jak ji ostatně chápal i statutární orgán závodu 01 I. ing. P., který byl podle organizačního řádu k podpisu takové smlouvy pro účely zařízení staveniště oprávněn. Poněvadž tak nebyl prokázán převod správy předmětného majetku ve smyslu § 347 hosp. zák. z ONV P. 3 na jiný subjekt, tomuto ONV k 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření k domu čp. 405 a pozemku č. parc. 767 kat. úz. Ž. a byly proto splněny zákonné předpoklady stanovené v § 1 zák. č. 172/1991 Sb. pro přechod tohoto majetku z vlastnictví ČR do vlastnictví obce. Proti tomuto rozsudku podal druhý žalovaný včas odvolání, které odvolací soud neshledal důvodným. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl ke správnému závěru. Odvolací soud se přidržel svého předchozího závěru, vysloveného v předcházejícím rozsudku ze dne 28. 5. 1996, k němuž došel i soud prvního stupně, a to že hospodářská smlouvy uzavřená dne 29. 1. 1988 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P 3 a I., n. p. - závodem 01 je smlouvou o dočasném užívání majetku podle § 71 odst. 1 a § 348 hosp. zák. a nikoli smlouvou o převodu správy národního majetku podle § 347 cit. zákona. V důsledku toho pak právo hospodaření podle § 347 hosp. zák. nepřešlo na přejímající subjekt, ale zůstalo ONV v P. 3 a sporné nemovitosti pak přešly do vlastnictví h. m. P. podle ust. § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve výroku o věci samé. Návrh druhého žalovaného, aby proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání, když otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že rozhodnutí, kterým by bylo žalobě na určení vlastnictví vyhověno, by se dostalo do rozporu s rozhodnutím o schválení privatizačního projektu, odvolací soud ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí v souzené věci řeší vlastnický vztah k předmětným sporným nemovitostem a nejedná se o zásah do schváleného privatizačního projektu. Žalovaný 2) podal proti tomuto rozsudku dovolání spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 243 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve vazbě na rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel poukazuje na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že dovolání podává z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a to do celé výrokové části rozsudku. Dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé, že vlastníkem předmětných nemovitostí je H. m. P. Dovozuje, že hospodářská smlouva HS - 405/88 - práv, ze dne 29. 1. 1988, je smlouvou o převodu správy (ust. § 347 hosp. zák.), neboť v porovnání se smluvním typem smlouvy o dočasném užívání národního majetku (ust. § 348 hosp. zák.), obsahuje a splňuje všechny náležitosti smlouvy podle ust. § 347 hosp. zák. i ve vazbě na ustanovení vyhl. č. 90/1984 Sb., zejména § 16 odst. 5. Dovolatel je přesvědčen o správnosti svého názoru, že předmětná hospodářská smlouva o převodu správy obsahovala náležitosti podle ust. § 347 odst. 1 hosp. zák., tedy náležitosti, které obsahovat musí, a dále jsou v ní uvedeny další údaje (odst. 3 cit. ustanovení). Smluvní strany se dohodly v této smlouvě, že bude proveden zápis do evidence nemovitostí o převodu správy majetku na I. P. n. p., což bylo zapsáno. Z dikce § 2 a § 5 zákona č. 22/1964 Sb. je nepochybné, že do evidence nemovitostí se zapisovaly vztahy trvalé (vlastnické vztahy, správa národního majetku, právo trvalého užívání apod.) a že dočasné užívání majetku předmětem zápisu nebylo. Dovolatel uvádí, že pokud orgán učinil právní úkon a překročil rozsah svého oprávnění, což bylo vytýkáno v řízení, pokud jde o podpis smlouvy ředitelem závodu 01 I. P. n. p., řeší tuto otázku ust. § 21 hosp. zák. K otázce účinnosti hospodářské smlouvy podle § 16 odst. 5 vyhl. č. 90/1984 Sb. dovolatel uvádí, že souhlas byl třeba, pokud si jej nadřízený orgán vyhradil, což v řízení prokázáno nebylo. Podle názoru dovolatele v daném případě nebyly splněny kumulativně tři podmínky podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, tj. že šlo o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, k majetku měl ve stanovené době právo hospodaření právní předchůdce obce a tento s majetkem hospodařil. Dovolatel zpochybňuje první dvě podmínky, jak shora uvedeno, pokud jde o třetí podmínku, podle názoru dovolatele splněna nebyla. V řízení bylo prokázáno, že majetek byl v době, kdy s ním hospodařil právní předchůdce obce, v havarijním stavu (byl vydán havarijní výměr) a majetek byl předán právnímu předchůdci žalovaného 1), který následně provedl na objektu nezbytné stavební úpravy. Lze tedy důvodně pochybovat, že právní předchůdce obce o majetek pečoval s péčí řádného hospodáře. Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje náležitosti, stanovené zákonem (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Nejprve je namístě konstatovat, že v daném případě nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolacím soudem byl sice potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, avšak soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatel ostatně z cit. ustanovení přípustnost svého dovolání neodvíjí. Dovolatel poukazuje, pokud jde o přípustnost dovolání, na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhláš