29 Cdo 3307/2016 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3307/2016-247 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, PSČ 160 00, za účasti Mysliveckého spolku Koloměřice-Chrášťany, se sídlem v Chrášťanech č. p. 79, PSČ 373 04, identifikační číslo osoby 68520298, zastoupeného Mgr. Bohumilem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Prachaticích, Šeříková 32, PSČ 383 01, a A. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, PSČ 160 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánů spolku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 382/2014, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2016, č. j. 7 Co 132/2016-214, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2016, č. j. 7 Co 132/2016-214, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 25 C 382/2014-158, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 25 C 382/2014-158, zamítl „žalobu“ navrhovatele na vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru Mysliveckého spolku Koloměřice-Chrášťany (dále též jen „spolek“) ze dne 29. 8. 2014 a rozhodnutí členské schůze spolku ze dne 26. 9. 2014, o udělení výtky [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že: 1) Členská schůze spolku dne 5. 7. 2014 rozhodla o povinnosti členů spolku (s výjimkou důchodců, studentů a invalidů) zaplatit příspěvek ve výši 2.000 Kč (dále jen „příspěvek“) za účelem vytvoření rezervního fondu. Dne 25. 7. 2014 pak členská schůze spolku dalším rozhodnutím upřesnila, že příspěvek nemusí hradit pouze ti členové – studenti, kteří nejsou výdělečně činní. Současně stanovila nejzazší termín pro zaplacení příspěvku do 1. 8. 2014. 2) Navrhovatel příspěvek do 1. 8. 2014 nezaplatil. 3) Výbor spolku navrhovateli dne 29. 8. 2014 udělil podle čl. 8 odst. 1 písm. a) stanov spolku výtku pro nezaplacení příspěvku. Udělení výtky mu oznámil přípisem ze dne 1. 9. 2014, ve kterém jej opětovně vyzval ke splnění povinnosti a poučil jej o tom, že nesplní-li ani dodatečně svoji povinnost, může být pro porušování stanov vyloučen ze spolku. 4) K námitkám navrhovatele ze dne 7. 9. 2014 členská schůze spolku rozhodnutí výboru dne 26. 9. 2014 potvrdila. 5) Navrhovatel příspěvek v září 2014 zaplatil. 6) Návrhem ze dne 26. 10. 2014 se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru spolku ze dne 29. 8. 2014 a rozhodnutí členské schůze ze dne 26. 9. 2014, neboť napadená rozhodnutí podle názoru navrhovatele odporují zákonu i stanovám spolku. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že napadenými usneseními orgánů spolku nebyly porušeny stanovy ani zákon. I v případě, že by napadenými rozhodnutími byl porušen zákon či stanovy (k čemuž nedošlo), je podle soudu prvního stupně na místě, aby neplatnost napadených usnesení orgánů spolku nevyslovil podle § 260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť tvrzené porušení zákona a stanov nemělo závažné právní následky pro navrhovatele (ani jeho bratra – „vedlejšího účastníka“), přičemž je v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost nevyslovit. V této souvislosti soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011. Zvolená sankce (výtka) je svou intenzitou „zcela minimálním zásahem do práv“ navrhovatele. Není proto žádoucí, aby soudy zasahovaly do vnitrospolkového rozhodování. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 7 Co 132/2016-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud výslovně přisvědčil soudu prvního stupně, že napadená rozhodnutí orgánů spolku jsou „zcela bagatelní povahy“ a nemohla tak zasáhnout do práv navrhovatele. Intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat s ohledem na zásadu spolkové autonomie velmi zdrženlivě a se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu. Protože jsou splněny předpoklady, za nichž je na místě nevyslovit neplatnost napadených rozhodnutí orgánů spolku podle § 260 o. z., považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se věcně otázkou „platnosti“ těchto rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (dovolacím soudem doposud neřešené) otázky, zda uložení výtky (mající „charakter podmíněného vyloučení“) členovi spolku má pro dotyčného člena závažné právní následky ve smyslu § 260 o. z. Dovolatel zdůrazňuje, že s ohledem na možnost vyloučení podle článku 8 odst. 3 stanov má jakékoliv opatření podle článku 8 odst. 1 stanov (včetně výtky) charakter „podmínečného vyloučení“ a představuje „druhý nejtěžší zásah do členských práv“ (po vyloučení ze spolku). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uložení výtky je rozhodnutím zcela bagatelní povahy, které nemohlo zasáhnout do práv dovolatele. Podle dovolatele jej uložení výtky „stigmatizuje“, neboť sankcionování člena spolku bývá častým důvodem odmítnutí přijetí do jiného spolku. Tímto je (může být) omezeno dovolatelovo právo na sdružování garantované článkem 20 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel dále argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož jsou napadená rozhodnutí nezákonná a odporující stanovám spolku. Spolek ve svém vyjádření k dovolání souhlasí se závěry soudů obou stupňů, považuje uložení výtky za oprávněné a v souladu s právními předpisy a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení jím otevřené otázky výkladu § 260 o. z., v judikatuře Nejvyššího soudu dosud (beze zbytku) neřešené. Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku. Z § 259 o. z. se podává, že právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí. Podle § 260 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit (odst. 1). Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře (odst. 2). Podle § 261 o. z. porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem, má člen právo na přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku nepřizná, nebylo-li uplatněno a) v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, nebo b) do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu, byl-li tento návrh zamítnut podle § 260 (odst. 2). Nejvyšší soud již při výkladu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, upravujícího soudní přezkum souladu rozhodnutí orgánu občanského sdružení (nyní spolku) se zákonem a stanovami, dospěl za použití teleologické redukce k závěru, podle něhož postupem podle označeného ustanovení nelze posuzovat (bez dalšího) soulad každého rozhodnutí se zákonem a stanovami. Člen sdružení se mohl domáhat přezkumu pouze těch rozhodnutí, která zasáhla do jeho práv. Intenzitu takového zásahu pak bylo nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové autonomie – zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, a judikaturu v něm citovanou). Na uvedené (judikatorní) závěry navázala právní úprava přezkumu platnosti rozhodnutí orgánu spolku v (novém) občanském zákoníku, a to v podobě výslovné úpravy důvodů, za kterých soud nevysloví neplatnost rozhodnutí orgánu spolku, ačkoliv je v rozporu se zákonem či stanovami (srov. § 260 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněný pod číslem 59/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 59/2018“). V R 59/2018 Nejvyšší soud k výše řečenému doplnil, že dojde-li k významnému zásahu do práv člena občanského sdružení