29 Cdo 3418/2021 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3418/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2022 Spisová značka:29 Cdo 3418/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3418.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnka Spotřebitel Smlouva o půjčce Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 52 obč. zák. § 56 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3418/2021-1702 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) M. M., narozenému XY a 2) S. M., narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 6/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 46 Cm 6/2011-979, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 24. ledna 2011, č. j. 46 Cm 6/2011-12, kterým původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz 238.026 Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 793 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 60.764 Kč (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že: [1] Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 23. dubna 2010 oběma žalovanými (jako spoluvýstavci) na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 254.496 Kč, splatné dne 30. listopadu 2010 (dále též jen „sporná směnka“). [2] Dne 27. března 2009 žalovaní jako budoucí objednatelé a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 161/09 (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na blíže označeném pozemku ve vlastnictví žalovaných. Podle článku III. bodu 3.3 smlouvy byli žalovaní povinni uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na krytí prvních přípravných prací, tj. přípravné projekční činnosti“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. Zálohu měli žalovaní uhradit „prostřednictvím úvěru“. [3] Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanými (jako dlužníky) dne 29. dubna 2009 smlouvu o půjčce č. 161/09-090429 (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž se zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem převedeny nejpozději do 29. dubna 2009 do „depozita budoucího zhotovitele“ (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaní zavázali vystavit vlastní směnku znějící na částku 258.195 Kč. Dne 23. dubna 2010 uzavřely smluvní strany dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce, ve kterém se dohodly na prodloužení splatnosti půjčky a nahrazení původně vystavené směnky směnkou novou, znějící na částku 254.496 Kč. Současně výslovně prohlásily, že tato směnečná suma zahrnuje kromě jistiny půjčky také sjednaný 16% úrok do dne splatnosti půjčky a případnou smluvní pokutu ve výši 68.000 Kč, s tím, že směnka „plní funkci zajišťovací nikoli platební“. [4] Dne 23. listopadu 2009 žalovaní (jako objednatelé) uzavřeli se společností E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 161/09 (dále jen „smlouva o dílo“), v níž se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného domu podle zpracované projektové dokumentace. [5] Dopisem ze dne 14. července 2010 adresovaným společnosti E žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo. 3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní se povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, když prokázali, že žalobce neposkytl na základě smlouvy o půjčce žalovaným žádné plnění. Přitom zdůraznil, že k poskytnutí půjčky nemohlo – oproti tvrzení žalobce – dojít ani tak, že žalobce převedl na účet společnosti E větší částku peněz ještě před uzavřením smlouvy o půjčce s tím, že následně konkrétní částky budou „rozúčtovány“ k jednotlivým uzavřeným půjčkám. Podle soudu prvního stupně jde totiž pouze o „ekonomické machinace žalobce“, jimiž „dotuje“ fungování společnosti E ze svých soukromých peněz. 4. Uzavření smlouvy o půjčce a následné vystavení sporné směnky podle soudu prvního stupně rovněž odporuje právní úpravě tzv. spotřebitelských smluv. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že jakkoli smlouva o půjčce nebyla uzavřena přímo mezi žalovanými a společností E, je žalobce současně jednatelem této společnosti, přičemž způsobem obdobným jako v nyní projednávané věci vystupuje vůči spotřebitelům, kteří jsou ve smluvním vztahu ke společnosti E. Tímto „dvoudomým“ vystupováním žalobce, který opakovaně uzavírá se spotřebiteli smlouvu o dílo jako jednatel společnosti E a smlouvu o půjčce jako jiná „nepodnikající“ osoba, přičemž půjčka, kterou má žalobce „poskytnout“ spotřebitelům, je určená právě k úhradě jejich dluhů za společností E, se zabýval také Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je podle soudu prvního stupně třeba na žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě obsaženou) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 5. Jelikož ve směnečné dohodě (ve smlouvě o půjčce či jejím dodatku) nebyla vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“ ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. 6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí rozsudek ze dne 10. května 2017, č. j. 5 Cmo 220/2016-1114, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. ledna 2020, č. j. 29 Cdo 402/2018-1421, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, doplněných dokazováním provedeným odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení a uzavřel, že žalovaným se správnost vydaného směnečného platebního rozkazu včas uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo. 8. Ve shodě se závěry, které přijal již v prvním měnícím rozhodnutí v dané věci, měl odvolací soud především za prokázané, že kauzou sporné směnky byla smlouva o půjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovaným půjčku ve výši 170.000 Kč. Přijetí závěru o poskytnutí půjčky přitom nepřekáží skutečnost, že finanční částka nebyla poukázána přímo žalovaným, ale sjednaným způsobem na účet třetí osoby (společnosti E), ani to, že k připsání této částky na účet společnosti E došlo (v rámci převodu většího množství peněz) ještě před uzavřením smlouvy o půjčce. 9. Za nedůvodné měl rovněž námitky týkající se výše sjednané smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 68.000 Kč, obsažené ve smlouvě o půjčce, není podle odvolacího soudu neplatné ani nemravné, obzvláště za situace, kdy žalovaní vzali v článku II. bodu 2.5 smlouvy o půjčce na vědomí upozornění věřitele, že „nezbytně potřebuje