29 Cdo 3531/2021 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3531/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2023 Spisová značka:29 Cdo 3531/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3531.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společenství jmění (o. z.) Vypořádání SJM Směnka Směnečný a šekový platební rozkaz Dotčené předpisy:§ 736 o. z. § 738 o. z. § 765 o. z. předpisu č. 191/1950 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 3 29 Cdo 3531/2021-339 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Z. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Žakovou, advokátkou, se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Nádražní 1018, PSČ 373 41, proti žalovanému P. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, PSČ 326 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Cm 91/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 2 Cmo 229/2020-285, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 2 Cmo 229/2020-285, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 26. září 2017, č. j. 34 Cm 91/2017-62, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 31. prosince 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.666,60 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 150.851,50 Kč. 2. Rozsudkem ze dne 5. května 2020, č. j. 34 Cm 91/2017-251, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů (námitkového) řízení mezi účastníky (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.). 3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaný bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že: [1] Žalobkyně se v posuzované věci domáhala zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 4. prosince 2015 žalovaným na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 2.000.000 Kč, splatné dne 31. prosince 2016 (dále též jen „sporná směnka“). [2] Žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu především namítal, že sporná směnka je neplatná z důvodu neexistence jakéhokoli právního či hospodářského důvodu pro její vystavení, nebo z důvodu neexistence jakékoli pohledávky, kterou by směnka reprezentovala či zajišťovala (z důvodu neexistence kauzy směnky). Dále namítl, že směnku nevystavil svobodně a vážně, nýbrž pod nátlakem ve stavu vážné psychické indisponibility. V této souvislosti uvedl, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno na začátku roku 2015. Oba jsou též společníky společnosti P. F. (dále jen „společnost P“), žalovaný s obchodním podílem ve výši 51 % a žalobkyně s obchodním podílem ve výši 49 %. Dne 25. února 2011 si účastníci řízení „v rámci společného jmění manželů“ půjčili od společnosti P částku 6.000.000 Kč, přičemž po jejím převodu na společný účet manželů (č. XY) tuto částku manželé společně postupně čerpali. Poskytnutá půjčka byla následně vrácena společnosti P tak, že žalovaný dne 23. srpna 2013 převedl ze „svého soukromého účtu“ (č. XY) částku 4.000.000 Kč na společný účet manželů, na kterém již byl v té době zůstatek 2.000.000 Kč, a obratem pak byla celková dlužná částka ve výši 6.000.000 Kč převedena na účet společnosti P (č. XY). Žalovaný tak „víceméně ze svých prostředků“ vrátil společnosti P dvě třetiny dluhu účastníků z půjčky. Dne 3. dubna 2014 se pak konala valná hromada společnosti P, na níž bylo rozhodnuto o rozdělení zisku společnosti P, s tím, že účastníkům bylo na jejich společný účet z tohoto důvodu vyplaceno (po zdanění) celkem 4.000.000 Kč. Žalovaný následně převedl celou částku na svůj účet (č. XY), čímž uspokojil „svou pohledávku vůči jím samotným uhrazeným 4.000.000 Kč, které vynaložil ze svého účtu na pokrytí závazku obou účastníků vůči společnosti“. Žalobkyně však po rozvodu manželství začala uvedený způsob vyrovnání zpochybňovat a dovozovala, že jí náleží příslušný podíl na vyplaceném zisku. Využila skutečnosti, že zápis z valné hromady společnosti P (ze dne 3. dubna 2014) nebyl žalobkyní podepsán, a začala působit na žalovaného bezprávními výhružkami (mimo jiné podáním trestního oznámení), jimiž nakonec docílila toho, že žalovaný spornou směnku (znějící na polovinu částky, která mu byla vyplacena na základě rozhodnutí valné hromady) podepsal. [3] Žalobkyně k námitkám žalovaného v průběhu řízení uvedla, že v době uskutečnění popsaných transakcí (předcházejících vystavení sporné směnky) byli účastnici manželé, všechny prostředky byly součástí společného jmění manželů, jehož rozsah nebyl nijak zúžen či zrušen, a žalovaný tak nebyl oprávněn vracet „sám sobě“ částku 4.000.000 Kč. O výplatě zisku společnosti P rozhodl sám žalovaný, aniž by o tom žalobkyni jakkoliv informoval, přičemž ta se o výplatě dozvěděla až z provedeného auditu společnosti P. Po vzájemné e-mailové komunikaci pak žalovaný sám vystavil spornou směnku za účelem urovnání celé záležitosti. [4] Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v e-mailové komunikaci vedené mezi účastníky ve dnech 1. až 2. prosince 2015 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby podepsala zápis z jednání valné hromady, jež se měla konat 3. dubna 2014, přičemž současně k urovnání celé záležitosti týkající se výplaty zisku ve výši 4.000.000 Kč sám nabídl, že vystaví ve prospěch žalobkyně směnku znějící na směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč, splatnou nejpozději k 31. prosinci 2016. Žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že žalovaný nepodepsal spornou směnku svobodně a vážně, se zjistit nepodařilo. [5] Za prokázané lze mít provedení jednotlivých transakcí popsaných žalovaným v podaných námitkách. Všechny tyto transakce (poskytnutí půjčky ve výši 6.000.000 Kč společností P účastníkům, převody z jednotlivých bankovních účtů činěné za účelem vrácení půjčky, výplata zisku společnosti P ve výši 4.000.000 Kč na společný účet účastníků, jakož i následný převod této částky na účet žalovaného) byly uskutečněny v době, kdy účastníci řízení byli ještě manžely. 4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost vydaného směnečného platebního rozkazu. Přitom učinil následující závěry: [1] Sporná směnka je směnkou platnou, neboť obsahuje veškeré náležitosti požadované ustanovením čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového. [2] V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal směnku pod nátlakem, že by snad jeho projev vůle při podpisu směnky byl nesvobodný či že nebyl učiněn vážně. Žalovaný směnku vystavil s plným vědomím za účelem vypořádání záležitostí souvisejících s rozhodnutím valné hromady ze dne 3. dubna 2014 o rozdělení zisku společnosti P. [3] Z žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobkyně částku 2.000.000 Kč, jako polovinu vyplaceného zisku společnosti P, již obdržela. Žalovaným popisované transakce (poskytnutí půjčky společností P a její následné vrácení) se uskutečnily dříve, než sám žalovaný nabídl žalobkyni, že vystaví spornou směnku. 5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ též ve výroku II. tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 484.028 Kč (druhý výrok), a ve výroku III. tak, že uložil žalobkyni zaplatit České republice na náhradě nákladů částku 1.592 Kč (třetí výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně a cituje ustanovení § 143 odst. 1, § 144, § 145 a § 149 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznesená námitka neexistence kauzy sporné směnky je důvodná. 7. Přitom zdůraznil, že manželství účastníků bylo (jak shodně uvedli při jednání u odvolacího soudu) pravomocně rozvedeno 26. března 2015, což znamená, že v době vystavení sporné směnky (4. prosince 2015) „mezi manželi existovalo a za zákonných podmínek se tvořilo společné jmění manželů“. Základní otázkou k posouzení tak podle odvolacího soudu bylo, zda částka směnečné sumy, jejíž zaplacení se žalobkyně po žalovaném domáhá,