29 Cdo 4087/2016 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4087/2016 citace  Název judikátu: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2018 Spisová značka:29 Cdo 4087/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4087.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnky Dotčené předpisy:čl. I. § 38 předpisu č. 191/1950Sb. čl. I. § 32 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb. čl. I. § 48 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:15. 1. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.1.2019IV.ÚS 173/19JUDr. Jaromír Jirsa-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4087/2016-752 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalovaným 1) Z. C., 2) V. H., zastoupenému JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, PSČ 147 00 a 3) M. Z., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 107/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 192/2013-688, takto: I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 192/2013-688, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 61.274,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz 85.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 285.873,40 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 1.000.000 Kč. Rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 30 Cm 107/2004-559, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti (výrok I.) a uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.194.792,80 Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného: 1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz (ve vztahu ke druhému žalovanému) ponechán v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 15.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 50.000 Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 600.000 Kč (první výrok). 2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz (ve vztahu ke druhému žalovanému) ponechán v platnosti ve výroku o nákladech řízení též ohledně částky 400.000 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu zrušuje (druhý výrok). 3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz (ve vztahu ke druhému žalovanému) ponechán v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 70.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 235.873,40 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu nevydává (třetí výrok). 4/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.180.707,31 Kč (čtvrtý výrok). 5/ Uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 128.087,70 Kč (pátý výrok). Odvolací soud (mimo jiné) vyšel z toho, že: 1/ Původní žalobkyně (Česká konsolidační agentura) se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky vlastní vystavené ve Zlíně dne 30. dubna 1997 společností HARD JESENÍK, a. s. na řad České spořitelny, a. s. (dále též jen „banka“), znějící na směnečný peníz 85.762.022,53 Kč, splatné ve Zlíně u České spořitelny, a. s. dne 31. května 2000 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství žalovaní. Banka převedla rubopisem směnku na právního předchůdce původní žalobkyně Konsolidační banku Praha, s. p. ú. 2/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-47 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 6 Cmo 181/2004-57), vyhověl návrhu původní žalobkyně, aby do řízení na její místo vstoupila společnost AB - CREDIT a. s., na niž byla sporná směnka po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu indosována. 3/ Proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým soud prvního stupně návrhu žalobkyně vyhověl, podal druhý žalovaný námitky, v nichž (mimo jiné) namítal, že sporná směnka nebyla „kvalifikovaně“ předložena k placení. 4/ V průběhu řízení o námitkách Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2005, č. j. 30 Cm 107/2004-107, s odkazem na částečné zpětvzetí žaloby směnečný platební rozkaz do částky 70,762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení a odměnou ve výši 235.873,40 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; dále rozhodl, že žalobkyni bude vrácen soudní poplatek ve výši 400.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 12 Cmo 79/2014-645, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 5/ Druhému žalovanému nebyl (s ohledem na nesprávný postup soudu prvního stupně při doručování některých písemností, jež nebyly druhému žalovanému zasílány jakožto fyzické osobě, která je účastníkem řízení, nýbrž jako advokátovi do jeho advokátní kanceláře) doručen stejnopis podané žaloby (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu). Na tomto základě odvolací soud především přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitka nepředložení směnky k placení nemůže být důvodná již z toho důvodu, že ani případným nepředložením směnky k placení k zániku směnečného nároku nedochází. K tomu dále doplnil, že druhý žalovaný navíc ani není výstavcem sporné směnky, nýbrž avalistou, jemuž se směnka k placení nepředkládá. Za opodstatněné neměl rovněž výhrady druhého žalovaného, podle kterých mu soud prvního stupně odňal nesprávným postupem při doručování stejnopisu žaloby (případně dalších písemností) možnost jednat před soudem. Podle odvolacího soudu by totiž uvedené pochybení mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci jen tehdy, nebyl-li by druhý žalovaný schopen (pro neznalost žalobních tvrzení) formulovat v rámci podaných námitek svoji obranu proti žalobu uplatněnému nároku. K ničemu takovému však v projednávané věci nedošlo. Druhý žalovaný nejenže námitkovou obranu řádně zformuloval, ale následně byl v průběhu řízení s obsahem žaloby rovněž seznámen. Neshledávaje důvodnými ani další námitky druhého žalovaného, odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že druhému žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Protože soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému (nesprávně) v platnosti v celém rozsahu, přestože již usnesením ze dne 2. června 2005 rozhodl (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby) o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen v rozsahu odpovídajícím nárokům, o nichž dosud nebylo (výše uvedeným způsobem) rozhodnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a maje za to, že Nejvyšší soud doposud v daných souvislostech neřešil otázku „nepředložení směnky k placení směnečnému rukojmímu v kontextu prodlení s placením, jakož i otázku předložení směnky k placení (nejpozději před rozhodnutím o směnečném platebním rozkazu) jakožto podmínky placení a tedy podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu, resp. rozsudku, který směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti“.   Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování námitky nepředložení směnky k placení nesprávně vyložil ustanovení čl. I. § 38 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), z něhož jednoznačně plyne, že „zákon předložení směnky přikazuje, avalistu nevyjímaje“. Přestože prezentace směnky avalistovi není nutná z důvodu zachování postižních práv, je nutná jako úkon upomínací (s