29 Cdo 4298/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4298/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2017 Spisová značka:29 Cdo 4298/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4298.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Banky Pojištění Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 41a předpisu č. 21/1992Sb. § 41c předpisu č. 21/1992Sb. čl. 4 směrnice 1994/19/ Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:23. 10. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.11.2017II.ÚS 3432/17doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.zamítnuto11.9.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4298/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Garančního systému finančního trhu, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, PSČ 603 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, PSČ 118 00, o zaplacení 152.628.693 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 19/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 39 Co 453/2014-393, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 127.872,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal zaplacení částky 187.213.859 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného příspěvku za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce žalované ve Slovenské republice za roky 2002 až 2006 podle § 41c zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudky ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97, a ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 19/2007-105, žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 815/2009-201, rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně (s výjimkou té části výroku ve věci samé, jimiž soudy nižších stupňů zamítly žalobu o zaplacení 30.000.000 Kč, představující příspěvek za rok 2002, s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. února 2003 do zaplacení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce dne 2. října 2013 vzal zpět žalobu co do částky 4.585.166 Kč; soud prvního stupně usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 15 C 19/2007-277, řízení v uvedeném rozsahu zastavil. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 24. března 2014, č. j. 15 C 19/2007-302, ve znění usnesení ze dne 23. února 2015, č. j. 15 C 19/2007-406, ze dne 12. března 2015, č. j. 15 C 19/2007-417, a ze dne 17. března 2015, č. j. 15 C 19/2007-419, uložil žalované zaplatit žalobci 152.628.693 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka má dovolání za přípustné především pro řešení otázky hmotného práva, zda „je v souladu s novelou zákona o bankách“ (provedenou zákonem č. 126/2002 Sb.) a se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994, o systémech pojištění vkladů (Úřední věstník L 135, 31.5.1994, s. 5-14, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 6, svazek 2, s. 252-261) [dále jen „směrnice o systémech pojištění vkladů“ nebo „směrnice“], „jakož i se základním právem žalované vlastnit majetek zaručeným v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když jí byla rozsudkem uložena povinnost uhradit příspěvek do fondu pojištění vkladů podruhé v České republice, ač jej již jednou řádně uhradila na Slovensku v souladu s předpisy práva Evropské unie“. Tuto otázku má podle dovolatelky Nejvyšší soud vyřešit jinak, než učinil v předchozím (kasačním) rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 815/2009). V souvislosti s touto otázkou dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud je podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) předběžnou otázku k výkladu směrnice o systémech pojištění vkladů. Dovolatelka dovozuje, že nebyla povinna platit příspěvky za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce žalované ve Slovenské republice za roky 2003 až 2006 podle § 41c odst. 8 zákona o bankách, neboť její pobočka vykonávala v uvedených letech bankovní činnosti na základě bankovního povolení, uděleného Národní bankou Slovenské republiky, a nikoliv na základě jednotné bankovní licence udělené Českou národní bankou. Za vklady na pobočce přitom odváděla příspěvky slovenskému Fondu ochrany vkladov v souladu se zákonem č. 118/1996 Z.z., o ochrane vkladov a o zmene a doplneni niektorych zákonov. Výkladem § 41a a násl. zákona o bankách, se Nejvyšší soud zabýval v předchozím (kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009, v němž vysvětlil, že: 1) Systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v § 41a a násl. zákona o bankách, se (v souladu s požadavky směrnice o systémech pojištění vkladů) vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů u tuzemských bank (ve smyslu § 41c odst. 1 zákona o bankách), bez ohledu na to, zda jde o vklady v tuzemsku či vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. 2) Veškeré tyto vklady jsou také podkladem pro výpočet výše příspěvku banky do Fondu pojištění vkladů. 3) Okolnost, zda pobočka dovolatelky poskytovala bankovní služby na základě tzv. jednotné bankovní licence či zda i po 1. květnu 2004 vykonávala tyto činnosti na základě licence (povolení působit jako banka) vydané Národní bankou Slovenské republiky, je pro shora učiněné závěry nepodstatná; zákon o bankách (a ostatně ani směrnice o systémech pojištění vkladů, jež problematiku jednotné bankovní licence nereglementuje) s touto skutečností žádné následky nespojuje. 4) Ani skutečnost, že dovolatelka se (dobrovolně) účastnila (v rozsahu vkladů u její pobočky) slovenského systému pojištění vkladů, nemá pro posouzení její povinnosti platit příspěvek do Fondu pojištění vkladů žádný význam; zákon o bankách (v souladu se směrnicí o systémech pojištění vkladů) ani s touto skutečností žádné důsledky (např. v podobě snížení příspěvku o podíl připadající na vklady u dotčené zahraniční pobočky) nespojuje. Dovolatelce lze přisvědčit, že jedním z důvodů pro přijetí směrnice o systémech pojištění vkladů byla skutečnost, že v Evropské unii (tehdy společenství) již byla přijata úprava jednotné bankovní licence, umožňující bance poskytovat bankovní činnosti na území jiného členského státu, aniž by k tomu muselo být vydáno povolení příslušného orgánu tohoto jiného členského státu; tato skutečnost plyne z úvodních ustanovení směrnice. Dovolatelka neformuluje žádnou předběžnou otázku, pro jejíž zodpovězení by se Nejvyšší soud měl obrátit (postupem podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) na Soudní dvůr. Z dovolání je však patrné, že považuje za sporné, zda článek 4 odst. 1 směrnice (ukládající členským státům, aby zajistily, že systémy pojištění vkladů zavedené a úředně uznané v některém členském státě v souladu s článkem 3 odst. 1 směrnice chrání také vkladatele u poboček zřízených úvěrovými institucemi v jiných členských státech) dopadá bez dalšího i na pobočky, které neposkytují bankovní služby na základě jednotné bankovní licence. Řešení této otázky by však mohlo být významné pro posouzení projednávané věci pouze tehdy, pokud by české vnitrostátní právo výslovně určovalo, že u Fondu pojištění vkladů jsou pojištěny (toliko) vklady u poboček tuzemských bank, zřízených v jiných členských státech a poskytujících bankovní služby na základě jednotné bankovní licence, aniž by upravovalo postavení poboček, které v jiném členském státě vykonávají bankovní činnosti na základě povolení vydaného příslušným úřadem tohoto členského státu (a nikoliv na základě jednotné bankovní licence). V takovém případě by bylo významné, zda lze tuzemskou právní úpra