29 Cdo 815/2009 — Nejvyšší soud

29 Cdo 815/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2011 Spisová značka:29 Cdo 815/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.815.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Banky Pojištění Promlčení Dotčené předpisy:§ 41a předpisu č. 21/1992Sb. § 41c předpisu č. 21/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:16. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 815/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, PSČ 603 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 187,213.859,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 19/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, takto: I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku ve věci samé rozsudku ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, jíž Městský soud v Praze rozhodl o žalobě o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. února 2003 do zaplacení, se dovolání zamítá. II. Ve zbývající části výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, zrušuje. III. Současně se s výjimkou té části výroku I. rozsudku ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97, jíž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o žalobě o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. února 2003 do zaplacení, zrušují rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97 a ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 19/2007-105, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97, doplněný rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 19/2007-105, jimiž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 187,213.859,- Kč s příslušenstvím. Vyšel přitom z toho, že: 1) Žalovaná v letech 2002 až 2006 provozovala pobočku bez právní subjektivity se sídlem v Bratislavě (dále též jen „pobočka“). 2) Žalobce se zaplacení částky 187,213.859,- Kč s příslušenstvím domáhal z titulu příspěvku za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce žalované ve Slovenské republice za roky 2002 až 2006. 3) Pobočka žalované vykonávala v letech 2002 až 2006 bankovní činnosti na základě bankovního povolení, uděleného Národní bankou Slovenské republiky. 4) Vklady na pobočce žalované byly v letech 2002 až 2006 pojištěny u slovenského Fondu ochrany vkladov v souladu se zákonem č. 118/1996 Z.z. Na takto ustaveném základě odvolací soud – cituje ustanovení § 41c odst. 8 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a § 100 odst. 1 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že nárok žalobce na zaplacení příspěvku za roky 2002 a 2003 je promlčen a s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení jej nelze žalobci přiznat. Roční příspěvek za pojištění vkladů je banka povinna zaplatit vždy do 31. ledna následujícího roku. Žaloba byla přitom podána až dne 1. února 2007 a tříletá promlčecí doba tudíž marně uplynula 31. ledna 2006, resp. 31. ledna 2007. Odvolací soud dále, poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994, o systémech pojištění vkladů (Úřední věstník L 135, 31.5.1994, s. 5-14, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 6, svazek 2, s. 252-261), dovodil, že tato směrnice sice „neměla za cíl toliko zavedení jednotné platební licence, ale podle preambule se jednalo především o harmonizaci systému pojištění vkladů uvnitř Evropského společenství (…), avšak současně zavedla jednotnou licenci, z níž vyplývalo, že pobočky bank členských států nadále nepotřebují povolení v žádném hostitelském členském státě, neboť jejich jednotné povolení se vztahuje na celé Evropské společenství“. Do českého právního řádu byla tato směrnice „inkorporována“ novelou zákona o bankách č. 126/2002 Sb. Teprve tato novela upravila působení českých bank i mimo území České republiky. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že se tak stalo v souvislosti se zavedením principu jednotné licence. Ani z novelizovaného ustanovení § 1 odst. 1 zákona o bankách bez dalšího neplyne působnost zákona o bankách na pobočky domácí banky v zahraničí. Jelikož pobočka žalované poskytovala bankovní služby na základě licence vydané Národní bankou Slovenské republiky (a nikoliv na základě jednotné bankovní licence), nevztahoval se na ní zákon o bankách a nárok žalobce ani v nepromlčené části není důvodným. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v řešení otázky, zda příslušná ustanovení zákona o bankách, ukládající bance povinnost platit příspěvky Fondu pojištění vkladů, a to jak v období od 7. září 2001 do 30. dubna 2002, tak i poté, lze vztáhnout i na vklady, které byly u žalované uloženy na její pobočce ve Slovenské republice, a dále v posouzení délky promlčecí doby nároku žalobce. Dovolatel zdůrazňuje, že pobočka žalované byla pouhou organizační složkou podniku žalované bez právní subjektivity a – cituje ustanovení § 1 zákona o bankách – dovozuje, že zákon o bankách, jenž platí pro žalovanou, platí i pro její pobočku. Dovolatel brojí i proti názoru odvolacího soudu, podle něhož zákonem č. 126/2002 Sb. byla implementována toliko úprava jednotné bankovní licence, poukazuje na článek 4 odst. 1 směrnice o systémech pojištění vkladů a uzavírá, že systém pojištění vkladů v České republice se vztahuje i na vklady na pobočce žalované. Opačný výklad by podle dovolatele znamenal, že Česká republika nezajistila vkladatelům žalované na její pobočce stejnou ochranu, jakou mají vkladatelé žalované v České republice, neboť náhrada za pojištěný vklad na Slovensku byla nižší než v České republice. Bez právního významu je podle dovolatele také skutečnost, že vklady na pobočce žalované byly pojištěny ve Slovenské republice. Žalovaná se mohla ze své povinnosti platit příspěvky slovenskému Fondu pojištění vkladů v souladu se slovenskou právní úpravou „vyvázat“, neboť se účastnila českého systému pojištění vkladů. Konečně dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je nárok dovolatele na zaplacení příspěvků za roky 2002 a 2003 promlčen, maje za to, že úprava promlčení se řídí obchodním zákoníkem (neboť jak dovolatel, tak i žalovaná jsou zapsáni v obchodním rejstříku a jsou tudíž pro účely aplikace obchodního zákoníku podnikateli) a promlčecí doba je tudíž čtyřletá. Jelikož žaloba byla podána již 31. ledna 2007 (a nikoliv 1. února 2007, jak uvedl odvolací soud), bylo i právo na zaplacení příspěvku za rok 2002 uplatněno před uplynutím promlčecí doby. Žalovaná – považujíc dovolání za nepřípustné i nedůvodné – snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Výklad ustanovení § 41a a násl. zákona o bankách, upravujících (mimo jiné) povinnost bank platit příspěvky Fondu pojištění vkladů (dále též jen „Fond“), ve znění účinném od 7. září 2001 do 30. dubna 2002, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť odvolací soud na jeho posouzení své rozhodnutí nezaložil; v rozsahu, v němž se dovolatel domáhá zaplacení příspěvku za rok 2002, žalobu zamítl pro promlčení uplatněného nároku. Nejvyšší so