29 ICdo 114/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 98 INS XY 198 ICm XY 29 ICdo 114/2021-144 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Anny Zinglové, se sídlem v Praze 9, Strážkovická 329, PSČ 190 12, jako insolvenční správkyně dlužníka F. S. G., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, proti žalované M. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, za účasti M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. S. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 198 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 98 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2019, č. j. 198 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se původní žalobce Ing. František Svobodný, jako insolvenční správce dlužníka F. S. G., domáhal určení, že právní úkony dlužníka, kterými bylo žalované M. M. poskytnuto dne 5. května 2016 plnění ve výši 1 000 000 Kč a dne 25. května 2016 plnění ve výši 1 000 000 Kč, jsou neúčinné (bod I. výroku), a toho, aby žalovaná uhradila do majetkové podstaty 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000 000 Kč za dobu od 6. května 2016 a z částky 1 000 000 Kč za dobu od 26. května 2016 do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 29. dubna 2016 uzavřel dlužník, žalovaná (jako věřitelka) a společnost F. G. (dále jen „společnost F“) [jako přebírající] smlouvu o převzetí dluhu. V čl. II této smlouvy bylo dohodnuto, že přebírající od dlužníka přebírá dluh (ve výši jistiny) 2 000 000 Kč. V čl. IV smlouvy bylo smluveno „technické provedení úhrady“ tak, že přebírající měl složit do „úschovy“ dlužníku na jeho účet [č. XY (dále jen „účet dlužníka“)] částku 10 000 000 Kč za tento a další převzaté dluhy. Z této částky měly být převzaté dluhy hrazeny. Ve smlouvě bylo zdůrazněno, že tato plnění jsou poskytnuta přebírajícím (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“). [2] Podle bankovních výpisů z účtu dlužníka na něj M. Š. (tehdejší jednatel dlužníka; dále jen „M. Š.“) složil dne 5. května 2016 částku 3 000 000 Kč a dne 10. května 2016 částku 2 450 000 Kč. [3] Z účtu dlužníka pak byly provedeny dvě platby ve prospěch žalované, a to dne 5. května 2016 ve výši 1 000 000 Kč a dne 25. května 2016 ve stejné výši. [4] Z. H. (dále jen „Z. H.“), statutární ředitel společnosti F, jednal s M. Š. o tom, jakým způsobem by bylo možné zachránit společnost dlužníka. Dohodli, že společnost F odkoupí některé závazky dlužníka, přičemž nejprve byla sepsána smlouva o převzetí dluhu, poté Z. H. vyzvedl peníze z účtu své společnosti v hotovosti a M. Š. je obratem vložil na účet dlužníka. 3. Na shora uvedeném základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, protože vůbec „nedokazoval“, že finanční prostředky, které byly použity pro úhradu pohledávky žalované, patřily „žalované“ (správně nejspíše dlužníku). Podle insolvenčního soudu pouze předložil výpis z účtu dlužníka, ze kterého bylo plnění uskutečněno. Ze smlouvy o převzetí dluhu podle insolvenčního soudu vyplynulo rozhodnutí přebírající společnosti F převzít dlužníkův dluh vůči žalované a na účet dlužníka za tím účelem složit finanční prostředky, ze kterých budou dluhy dlužníka hrazeny. Žalobce nedokázal zpochybnit či vyvrátit tvrzení žalované, že jí nebylo plněno z majetku dlužníka, ale finančními prostředky třetí osoby. 4. Insolvenční soud tak dovodil, že plnění poskytnuté žalované nebylo neúčinným právním úkonem ve smyslu § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v podobě zvýhodňujícího právního úkonu. 5. Nad rámec toho insolvenční soud doplnil, že „takovou povahu“ neshledal ani u smlouvy o převzetí dluhu, neboť je v ní výslovně uvedeno, že přebírající společnost F má v úmyslu převzít více dluhů, nejen dluh vůči žalované. Ze smlouvy je zřejmé, že společnost F uvažovala o dlouhodobější spolupráci s dlužníkem, neboť se domlouvala na částce 10 000 000 Kč, zatímco pohledávka žalované činila pouze 2 000 000 Kč s příslušenstvím. 6. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a zamítl návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení (třetí výrok). 7. Odvolací soud předeslal, že usnesením ze dne 25. června 2019, č. j. MSPH 98 INS XY, insolvenční soud ustanovil Mgr. Annu Zinglovou insolvenční správkyní dlužníka z důvodu úmrtí předchozího insolvenčního správce. Proto v řízení dále pokračoval se (současnou) žalobkyní. 8. Dále odvolací soud konstatoval, že podáním ze dne 9. března 2020 vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně M. L. v postavení věřitele se zajištěnými pohledávkami za dlužníkem, přihlášenými pod pořadovými čísly P1 a P15. 9. Rovněž odvolací soud uzavřel, že ze smlouvy o převzetí dluhu [na kterou dopadá § 1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] vyplynulo, že (insolvenční) dlužník přestal být dlužníkem ohledně dluhu 2 000 000 Kč ze smluv uzavřených v letech 2013 až 2015 mezi dlužníkem a žalovanou v pozici věřitele a na jeho místo vstoupila společnost F. 10. Odvolací soud zdůraznil, že skutkový rámec ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 198 ICm XY, jak jej vymezila žalobkyně v žalobě na určení neúčinnosti převodů z účtu dlužníka ve prospěch R. Ch. a zaplacení částky odpovídající provedené bezhotovostní platbě do majetkové podstaty dlužníka, je zásadně shodný se skutkovým závěrem plynoucím z důkazů provedených insolvenčním soudem v projednávané věci; drobné odchylky v datech uzavření smluv o převzetí dluhu a výši převáděných prostředků nejsou s to odůvodnit odchýlení se od závěrů přijatých v rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 198 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 98 INS XY). 11. Z označeného rozsudku odvolací soud především citoval pasáž, podle níž sice platí, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou vždy majetkem banky, nikoli majetkem majitele účtu, který má „pouze“ pohledávku vůči bance a práva plynoucí ze smlouvy o účtu dle § 2662 a násl. o. z., avšak z uvedeného neplyne, že dá-li majitel účtu pokyn bance k převodu finanční částky ze svého bankovního účtu, hradí tím dluh banky. Sama okolnost, že se v takovém případě snížila pohledávka majitele účtu vůči bance, neznamená, že tímto převodem musel být vždy za všech okolností hrazen dluh majitele účtu vůči adresátu zaslané částky. To, proč majitel účtu z něj zasílá jiné osobě finanční prostředky, nemá nic společného s obsahem smlouvy o účtu, kterou uzavřel s bankou. Právní důvod k takové platbě leží zcela ve sféře závazku (právního vztahu) založeného mezi majitelem účtu a adresátem převáděné částky, případně jinou osobou odlišnou od adresáta. 12. Výběrem hotovosti odpovídající výši převzatého dluhu a vložením těchto prostředků na účet dlužníka splnila společnost F podmínky úhrady dluhu, představovaného pohledávkou žalované a převzatého dle smlouvy o převzetí dluhu, tj. složila tyto prostředky do úschovy, z níž bylo plněno žalované na dluh jdoucí vůči společnosti F, nikoli vůči (insolvenčnímu) dlužníku. Uskutečněním bezhotovostní platby tak nedošlo ke zmenšení majetku (insolvenčního) dlužníka, který tak nemohl zkrátit uspokojení jiných svých věřitelů a zvýhodnit žalovanou. 13. S ohledem na tyto závěry neměl podle odvolacího soudu pro danou věc právní význam poukaz žalobkyně na povahu závazkového vztahu založeného smlouvou o účtu, uzavřenou mezi bankou a majitelem účtu, a podstatnou nebyla ani otázka úpadku dlužníka ke dni uskutečnění převodu z účtu dlužníka. 14. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu věci samé (posuzováno podle obsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu